ANDROMACHÉ
OSOBY
ANDROMACHÉ
LÉKAŘ, RÁDIO
ANDROMACHÉ
Raut u příležitosti založení města Pergamon, atmosféra večírku, rautu, zní současná hudba, lze usuzovat, že někde ještě vystupují mažoretky s třásněmi, v šumu intelektuálních a podnikatelských hovorů se objeví Andromaché, žena s nestárnoucím obličejem, a jakoby zastírala nějakou hádku, snaží se působit příjemným dojmem. S každým se zdraví a ptá se ho, jak se mu daří. Pak si náhle vezme slovo. Andromaché je však po celou dobu roztěkaná a nesoustředěná, neustále se otáčí, odvrací od lidí, s nimiž se snaží komunikovat, jakoby někoho hledala, vyhlížela.
ANDROMACHÉ: Přátelé. Přátelé, mecenáši, podnikatelé, o-by-va-te-lé města.
Všichni víte, proč jsme zrovna dnes tady, proč jsme se sletěli ze všech koutů naší malé Asie ale i odjinud právě sem, do míst, kam žádná delegace doposud nezavítala.
Jménem mým, ale zejména jménem svého syna Pergama .... vám všem z celého srdce děkuji, děkuji za hospodářskou i sociální pomoc při budování města, za ochotu investovat na doposud tak nejistém trhu, děkuji za vaší víru ve velikost nejmladšího, nikoli však nejmenšího města pod sluncem, které, jak všichni tady pevně věříme, umožní tomuto kdysi slavnému kraji navrátit někdejší slávu. Umožnili jsme místním domorodým osadníkům změnit dosavadní způsob života, dali jsme jim, i díky vám, poznat, co je to svět, dali jsme jim založením města možnost výběru, nové možnosti, jak žít, dali jsme jim svobodu vybrat si svůj životní styl. (potlesk, Andromaché se nervózně otáčí)
Už první statistiky ukazují, že se pro změnu životního stylu rozhodlo dobrovolně více než čtyřicet procent obyvatelstva místního kraje, opouštějí zaostalé oblasti a přicházejí do Pergamu, aby mu vrátili někdejší velikost Tróje. A my, ale i vy, my všichni víme, že přistěhovalecká vlna zesílí! Podařilo se nám, co jsme si od vzniku silné hospodářské oblasti slibovali. Blahopřeji nám všem!
Chtěla jsem Vám však hlavně říct, že založit město, které by vyrostlo jako živý odkaz vyhlazené Tróje nedaleko jejího původního ležení, bylo nápadem mého syna. Jemu, především jemu musíme být vděčni.
Bylo mu deset, hrál si, dětské hračky po zemi, vojáčci, gladiátoři, plno krabic kolem něj, všichni, kdo mají syny, to určitě znají, a on ke mě přistoupí, za sukni mě vezme, mami, mami, křičel, já jááá chci založit město, takové město, jaké ... Já myslela, že si dělá legraci, ale takový on není...
Toto město je výsledkem dětského snu, snu, který nevysychá!!!!
Myslím, že město dostalo právem jméno podle něj. Pergamos znamená pevnost. Připijme si. Na zdar a rozkvět, na ekonomický, kulturní a spole ... Pergame!
(tma)
Přeneseme se do jiného prostoru, v pozadí tabule, na které je napsán obrovský dotazník s kolonkami Jméno, příjmení atd. - nějaký lékař nebo někdo doplňuje chybějící základní údaje o Andromaše, dost často se však zarazí, například u kolonky národnost, státní příslušnost nechá otazníky, také kolonka stav mu dělá problémy - zda napsat vdova, vdaná, žije s partnerem Helenem, prostě neví.
Přijde jí směšné, že existuje pro svého lékaře jako dotazníkový soupis jakýchsi dat a nezajímá ho příliš jako člověk.
Všechno je přesně tak, jak píšete. Ve všech novinách, všude to najdete, na všech prvních stránkách.
Andromaché bloudí prostorem, pije čistou vodu a možná polyká prášky.
Andromaché slyší rozhlasovou zprávu o sobě samé.
RÁDIO: Jedna z největších žen současnosti, někdejší trójská královna Andromaché, která ještě před několika dny stála u zrodu nové Tróje, města Pergamon, se náhle v noci z neděle na pondělí zhroutila. Její zdravotní stav je vážný. Naší zpravodajské společnosti se jako jediné podařilo zjistit, že důvodem nebezpečného psychického kolapsu je s největší pravděpodobností absolutní vyčerpání spojené s realizací megalomanského městského projektu a možné neshody v rodinném životě.
Andromaché se obrátí k lidem
ANDROMACHÉ: Co ti o mě vědí. Hlásí zprávu a ani si neověřili, co mi je, který lékař mě ošetřuje. Až k mrtvole se poženou s fotoaparáty. Co se na mě tak díváte! Připadám vám snad už mrtvá? Já žiju, svou bolestí?
Chcete po mě, abych se uklidnila, a přitom mě tu necháte poslouchat takové bohapusté bláboly.
LÉKAŘ: Pacientce číslo devatenáct / přidělte pokoj číslo dvacet šest/ Pacientce číslo devatenáct přidělte pokoj číslo dvacet šest.
ANDROMACHÉ: A co teď se mnou? Budete chtít, abych s váma hrála nějaké ty psychohry, psychodramata nebo jak se tomu říká, abych se vám otevřela ... Já to znám, jako bych nikdy nestudovala psychologii, na mně si nepřijdete, mě nenachytáte na řečičky, že je to pro moje dobro, já vím, co je moje dobro. Pusťte mě, město mě potřebuje. Snad mi nechcete namluvit, že jsem přišla za vámi sama. Já, já jsem úplně v pořádku. Já vím, co dělám.
Lékař podá Andromaché nějaké uklidňující prášky, nejspíše pustí rádio s nějakou uklidňující muzikou a Andromaché hospitalizuje na pokoji, pak odejde do své "kanceláře".
Andromaché usíná, pak se náhle probere a není v přítomnosti. Andromaché se propadá do minulosti a má okamžiky, kdy se z ní vynoří do přítomnosti a na někoho z přítomných řve. Působí v těchto situacích mírně opile...
ANDROMACHÉ: Pergame! Kde jsi? Vylez z pod toho stolu? Prosím tě, poslouchej mě, musím ti něco důležitého říct, včera, včera jsme šli po ulici a nějaký pán tam na mě začal pokřikovat, že jsem děvka. Víš kdo to je? Ale ne ten pán. Děvka, slovo děvka ... Ještě jsi žádnou neviděl? A buď rád, není o co stát. Pergame, poslouchej mě! Neposlouchej je, všechny ty ostatní, rozumíš? Takže, tvá máma žádná děvka není. Opakuj po mě: Má máma není žádná děvka! Jsme tady v Épeiru v krajině, kde každý bude říkat něco jiného než já, rozumíš? Ale s tím nic nenaděláme, jsme ještě pořád v Řecku, maminka není původem odtud, to víš, a všichni si to pořád pamatují, i když se už leccos změnilo. Oni si tohle chtějí pamatovat, to jo, aby se na nás mohli dívat přes prsty. Ale jakým zákeřným nefér způsobem tu válku nad námi vyhráli a co všechno prováděli, o tom se tady, Pergame, nemluví, raději nemluví, aby se nezděsili ze sebe samých! Časem pochopíš, že existuje řecká pravda a pak pravda ta druhá. To časem pochopíš. Už máš hlad, viď?
(Andromaché se rozesměje, přikládá svého "syna" Pergama ke svému ňadru.)
To jsou ty knihy, které tě budou obklopovat, Pergame. Tak jako obklopovaly mého syna Mollossa, o něhož se starala ta neplodná děvka Hermioné. "To nejlepší z řeckých dějin." "Slavní vojevůdci řeckých dějin..." Jen a jen polopravdy - o všem! Já to musím vědět, já v tom válečném kotli byla...
Ty mě neposloucháš, Pergame! Ty si v klidu usneš s mým ňadrem ve svých ústech, ty, syn s trójskou krví uvnitř a trójským mlékem...
Musela jsem sledovat, jak mi Achilleus ubil muže, Hektora, - i jak náš chlapeček, můj Astyanax, byl vrhán z výše strmé zdi ... když v moci Helénů se zalkla trójská zem. --
Budou psát o mém utrpení, ale jen tolik, aby to neublížilo velikosti jejich hrdinů. Jen aby dali lidem důkaz, že přece oni jsou objektivní...
Nemůžu ani kojit ... jsem už stará na to mít dítě a živit je z vlastního těla. Pergame, budu tě muset svěřit ňadru řecké ženy, aby jsi přežil ...
(vzpomínka)
A já - já ... Z nejsvobodnějšího rodu vzešlá, teď bídně zotročená, pak přišla do Řecka jako čestný dar ostrovanu Neoptolemovi, jako díl z trojské loupeže zvlášť vzácný - za kořist! ---
A já v tom domě porodila syny z Achilleova syna - měl mě - byl můj pán! ---
(k Pergamovi)
Ale ty už nejsi z Achilleova syna, můj malý Pergame, tvým otcem už je Trójan, Helenos, bratr mého milovaného Hektora. Tím řeckým mlékem z kojné, kterou ti přivedou, se nenech zmást. Tvou matkou jsem já...
(Andromaché se začne smát sama sobě, když si uvědomí, že tady hrála kojení Pergama)
Jak je to směšné, Andromaché hraje pro vás Andromaché. A sama se už téměř nepoznává. Copak není jenom jedna Andromaché? Ale tohle se stávalo skoro pořád. Vždy, když se mi Pergamos dostal do rukou, vždy, když jsem se svým synem trávila delší čas sama, probudilo to vzpomínky, někdy jsem na něj začala bezdůvodně křičet věci, kterým on nemohl rozumět. Nechtěla jsem ho tím zatěžovat, všichni mi říkali, Andromaché, mlč, už před ním o ničem z minulosti nemluv, je zbytečné se otáčet, tvůj syn musí žít budoucností. Svět se tak rychle mění, nechtěj aby zastydl v tom krvavém, v čem my jsme vyrůstali. Svět se změnil k lepšímu, Andromaché. Necháme-li své děti čistější a nevinnější, nepošpiníme-li je špínou naší minulosti, i ony budou čistější.
Mimochodem ta řecká kojná ho odkojila. Byli jste na banketu při zakládání města, že ano? A viděli jste Pergama? Že je pravda, že ta řecká kojná jde na něm pořád vidět? Všiml jste si přece, sušinka Pergamos. Že jsem si tehdy nenašla trójskou kojnou .... Kdyby byla nějaká trojská kojná ....
RÁDIO: Město Pergamon, pompézně založené před několika měsíci nedaleko vyhlazené Tróje, čelí první výrazné krizi. Během nepřítomnosti zakladatelky města Andromaché neúnosnou měrou vzrostla kriminalita a imigrační vlna byla silnější než schopnost vytvořit ve městě pracovní příležitosti...
(chce ze sebe setřást zprávu, kterou právě slyšela)
ANDROMACHÉ: No a co? No a co, no a co?
(pak náhle vzpomínka odjinud, rozehrává to výrazně k některé z divaček, kterou ve své zmatenosti považuje za Hermiónu)
Hermioné, promiň, ale copak si myslíš, že jsem děvka? Tak to si vyřiď s tím svým řeckým frajírkem, že tebe v posteli nechce. Protože do tebe může svůj úd vkládat tisíckrát a nikdy v tvém těle neprobudí život. Copak můžu, Hermioné, za to, že jsi vyhnilá. Podívej se na mně, no jen se podívej, mě synáčka Astyanaxe odtrhli takřka s pupeční šňůrou, aby ho potom mohli, před mýma očima, ano, před mýma očima shodit z hradeb. Ovládej se, Hermioné, nemůžu za tvou dělohu. Jsou mi ukradené všechny civilizační choroby té vaší řecké společnosti, my, my Trójanky jsme zdravé, silné matky, i když už nemáme svou zemi. Milá Hermioné, co je víc, no, co je víc.
(k divákům)
Co se na mně tak díváte?
(považuje některého z diváků za Pergama)
Pergame, synáčku, co se na mně tak díváš, Pergame? Tvoje máma se asi zbláznila, si říkáš, že? Copak nemůžu mluvit s někým, kdo už není? Chcete mi v tom snad bránit?
RÁDIO: Po počátečním ekonomickém boomu v městě Pergamon nastal výrazný odliv zahraničního kapitálu, což se projevilo na silné inflaci. Mnohé z domácích firem se dostaly do platební neschopnosti.
(vypne rádio)
ANDROMACHÉ: No a co, no a co, no a co!
(Andromaché si jde lehnout zpět do postele, pak sebou začne divoce mlátit jakoby měla divoké sny, zpocená se probudí)
Za chvíli přijde Neoptolemos a bude se mě chtít opět zmocnit. Proč ne, že? Jiný kraj, jiný mrav. A já, já se nebudu moct bránit, bylo by to proti zákonitostem této země. Jsem produkt svobodného trhu. Levně nabyté maso. A nikdo se už neptá, jakým obchodem. Kde máš doklad na mé tělo, že se po mě můžeš dennodenně válet, Neoptoleme.
(opět se probere z extáze, k divákům jako ke spolupacientům léčebny)
Ale já vím, že žádný Neoptolemos už není, já vím, že už je dvacet let mrtev, já vím, já vím, já vím.
( pak k některému z diváků, kterého nyní považuje za Pergama)
Chtěli si převést celé ženské pokolení Tróje na svůj ostrov, protože věří, že děti z nás budou mít v sobě sílu trójských bojovníků. Ale nepodařilo se jim to, skončili v oceánu, řečtí bojovníci, a s nimi i ony. Naše pohlaví měla být dceřinou společností. Ale jednou se plody našich těl obrátí proti nim. To uvidíš, uvidíš!
Neklepal někdo? Pergame?
RÁDIO: Rostoucí nezaměstnanost způsobená nedostatkem pracovních příležitostí způsobila odliv obyvatelstva, které teprve před několika měsíci našlo v Pergamu svůj domov. Mnohé státy uvažují o zavedení vízové povinnosti pro Pergamon.
ANDROMACHÉ: No a co! No a co, no a co, no a co!
(opět ulehá k spánku - začne ze spánku mít porodní bolesti)
Čekám jeho dítě. Toho proklatého Řeka Neoptolema. A Hermioné? Hermioné začala vyvádět. Špehovala, když se se mnou miloval. Klepala na okno a hystericky řvala: Ty děvko, děvko, ty děvko!!! A teď! Když se mi břicho den po dni vzdouvá a narůstá a já slyším, jak ten můj malý Mollossos tam uvnitř říká: Jsem tvůj, jsem tvůj, jsem návrat tvého Astyanaxe, slyšíte? Tak Hermioné, ta dutá řecká nádoba, dcera zrádkyně Heleny, té děvky, co všechno způsobila, pobíhá po celé Spartě a shání lékaře, který by ji z její neplodnosti vykoupil. Směšná, směšná Hermioné. Až mi nakonec mého, mého syna Mollossa ukradla. Mě, bývalé trójské královně! Prý: Otrokyni dítě nepatří!
(k divákům)
Tohle všechno jsem Pergamovi vyprávěla. Všechno, o Astyanaxovi, říkala jsem mu, ty jsi můj Astyanax, ale on mě neposlouchal. On, můj vlastní syn, mi stejně neřekne jinak než ... (děvko) ... vyrůstal v Épeiru, a ten byl pod vlivem Řeků, všude řečtí přátelé, mluvím na něho vlastním jazykem, všechno marné ....
Trója. Oheň. Plameny. A Hektor. Můj manžel Hektor! Achilleus vláčí jeho tělo po celé Tróji, před mýma očima, před mýma očima, tělo se v trsech rozstříkává po všech okolo. Řekové jásají. Trójané pláčou. Někteří zvrací. Otec, mých sedm bratrů. A na všech ruka Achilleova. To všechno jeden člověk. Jediný. Achilleus. A já, já pak musela dávat své tělo, dělat děvku prodejnou synu vraha, který zlikvidoval celou mou rodinu - mého muže, mého otce, mé bratry. Je mi ze mě špatně. Nesnesu se. Nelze níž klesnout. Ale nemůžu nic. To dítě bylo mé, můj malý Molossos nebyl jeho, nebyl toho zkurveného Neoptolema. To dítě nemůže mít přece ani kapku z krve vrahů, nedopustím to, to dítě bylo taky Trója, jakože já jsem Trója, jakože ty jsi Trója, Pergame, a ty tu novou Tróju založíš, rozumíš, založíš, je to tvoje povinnost, k matce, k předkům, pochop to!!! Pochop to! Pochop to! Pochop to!
(lékař ji opět násilím zklidní, uloží ji na postel, zůstane pro jistotu sedět u její postele)
Tenkrát jsem ho málem zaškrtila. Mého malého Pergama. Ale já, já jsem nějak musela, pane doktore, přesvědčit ho, že to město má smysl a význam, že je naší povinností vrátit se do země, která je zničená. Už tehdy, když mu bylo deset let... Ale on už začínal být Řekem ...
RÁDIO: Je více než jisté, že Pergamon nemá ve svém čele vládce, který by byl schopen řídit město tak, aby vzkvétalo. Syn někdejší řecké královny Andromaché Pergamos opustil neohlášeně svou zemi a byl objeven našimi zpravodaji v mládežnických klubech v řeckém Epeiru. "Rád se vracím do míst, kde jsem vyrůstal, řekl našim zpravodajům."
(Andromaché opět běží k rádiu, vypne ho)
ANDROMACHÉ: Tak si to tam užij, užij si to, ty zrádče!
(náhle vytáhne zpod postele kufr, se kterým přišla na oddělení a začne vytahovat věci a ukazuje je rádiu, za kterým se pro ni nyní skrývá její syn Pergamos)
Podívej se! Vidíš! Tohle je tvůj dědeček. Pergame. Éetion. Kus jeho roucha. Achilleus, když vedl ránu od srdce dolů ... Vidíš? Ještě zaschlá krev. Cítíš? Smíšená s jeho potem. Posledním. Ach, Die! Copak není nástupce za mého otce, Pergame? A nikdy nebude!
A tady - mí bratři. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest a nakonec sedmý nejmladší. Též "práce" Achilleova. Zůstaly spony, než je pohřbili. Nedělá se to, já vím. Mrtvým brát, co na nich je. Ale oni mi určitě rozuměli, vím to. A tady - Hektor, můj muž. Též práce Achilleova. A tady - ano, to je z Astyanaxe, Astyanaxe, ano, ano, ano ...
(k divákům, které považuje za spolupacienty, neřve, je spíše klidná)
Vypadněte. Prosím vás, alespoň na chvíli odejděte, ano? Co si to vůbec dovolujete, takhle mi hmatat do živých ran. Kde berete tu drzost. Jak jste se sem vůbec dostali, na tento pokoj, to je můj pokoj, můj pokoj číslo dvacet šest.
(kufr se rozsype, z rádia zní hit o utrpení Andromachy)
RÁDIO:
Padá už z hradeb mé dítě
Bozi nám už spřádají sítě
Když dovolí abych tohle musela snést
Vezte mě dál po zčernalém moři
Vezte mě tam kde bolest má hoří
Vezte mě tak kde za vraha své krve se vdám
Jen kratičký vzlyk a křik pádu z hradby
V uších mi zněl ještě v den svatby
…
Za vraha své krve se vdám
Vezte mě dál kde slunce nám
Hm, hm ... Tato krásná, dramatická balada skupiny Argonauti o smrti malého Astyanaxe si opět kapánek polepšila a z pátého místo z minulého týdne se vyhoupla na krásné třetí místo. A teď přijde hitovka - stálice. Hoj, hoj, hoj, trojského koně se boj ...
( k divákům, apaticky, možná s hořkým smíchem)
ANDROMACHÉ: Tak tohle je teď pravda o smrti mého syna. Hit skupiny Argonauti! Nebavili se se mnou. Viděla jsem jen padat malý uzílek z hradeb. A teprve pak, až bylo po všem, přišel ten malý slizký Talthybios a pokoušel se vysvětlit, že s Astyanaxem... Kde na to přišli, že matce nechají dítě, které je navíc královského rodu, v táboře? Děti do jednoho tábora, ženy do druhého... Od prsů odtrhávali... Aby měl svět znovu řád, po válce. Děti tam, matky tam. Muži do hrobů, a nebo ani to ne, nechat na polích,vyhnít, aby pro příští generace byla dobrá odrůda. Moc uhlazeně vypadáš, minulosti. V písních skupiny Argonauti. A jak jsi plna citů ... Ale nebylo nic než cynismus. Co taky chceš po desíti letech bojů.
Přijmeš úd syna vraha celé tvé rodiny jako vysvobození. Přijmeš oživení svého zmučeného těla jeho spermatem jako ospravedlnění dalšího života. Ospravedlněním mého dalšího života je darovat život vnukovi vraha celé své rodiny...
(k divákům)
Takhle jsem se pokoušela obhájit sebe sama, když mě šoustal ten syn vraha celé mé rodiny. Aby můj život měl vůbec nějaký smysl.
Vidíš, vidíš! Copak ti zbývá něco více než cynismus k sobě? Ale i k nim? K vám?
(rozhlasové vysílání, praskající, historické vysílání)
Něco Vám pustím.
RÁDIO: Vážení milovníci válečných konfliktů! V dnešním studiu Trója si ve stručnosti shrneme nejdůležitější události na bitevním poli za posledních čtyřiadvacet hodin a přímým vstupem se vám dostane i objektivního zpravodajství přímo z epicentra konfliktu. Ale nejdříve se podívejme na koláč sledovanosti válečného konfliktu v Tróji za poslední období. Velkou diváckou odezvu si vysloužilo znásilnění Kassandry v Athénině chrámu, které se nám podařilo zachytit v přímém přenosu a reprizovali jsme ho v hlavním vysílacím čase ve dvacet hodin v úterý a ve středu. V první repríze byla sledovanost plných osmdesát šest procent, což je vůbec nejvyšší procento za poslední dobu.
(Andromaché se směje, pak kousek přetočí pustí to o kousek dál, ale stáhne zvuk téměř na minimum a možná sama hraje reportéra, protože díky cynismu, kterému se naučila už zná celý sportovní přenos z pásku nazpamět. Hovoří rychle dynamicky, jako při dramatickém přímém přenosu)
ANDROMACHÉ, možná RÁDIO, možná OBA:
Vážení diváci! Naše kamery sledují prostor u chetské trojské brány. Právě jsme vstoupili snad do nejdramatičtější situace celého dosavadního průběhu války. Největší řecký rek Achilleus stojí tváří v tvář veliteli Trójanů Hektorovi. Oba se na sebe upřeně dívají. Ale co nevidíme. Hektor se prudce otáčí a prchá před Achilleem. Achilleus se vydává za ním. Hektor si neustále udržuje asi třicetimetrový odstup před Achilleem. Podle přibližných měření udržují běžci rychlost v průměru pětadvacet kilometrů za hodinu, což je vzhledem k váze jejich brnění úctyhodný výkon. Závodníci mají nyní před sebou táhlou rovinku, která by měla více vyhovovat rychlonohému Achilleovi, zatímco Hektor patří k mnohem techničtějším běžcům a vyhovuje mu spíše bahnitý terén, na který je zde, v domácím prostředí zvyklý. Aktuální zpráva od našich časoměřičů! Při průběhu kolem hlavní brány byl naměřen časový rozestup čtyři celé osm desetin vteřiny, což nemusí být pro Achillea problém. Závodníci se řítí do druhého kola a jak si lze všimnout, hradby se zaplnily množstvím zvědavců. Trójané i Řekové dobře vědí, že jsou svědky jednoho z rozhodujících okamžiků trojské války. Vítěz tohoto souboje otevře cestu svému týmu až k absolutnímu vítězství.
A časomíra hlásí, že rozdíl mezi běžci se opět o dvě sekundy zmenšil. Vidíme to už na vlastní oči, běžci jsou přímo před našim stanovištěm. A Achilleus, s dýkou v ruce, už nyní doslova dýchá synu trojského krále Hektorovi na jeho šíji. Hektorova žena Andromaché si zakrývá oči a v šílenství vykřikuje jméno svého muže.
(Andromaché opět civilněji)
ANDROMACHÉ: A pak přišel jeden z těch zpravodajů a zpovídal mě. Když jsem se ho ptala, jestli je Trójan nebo Řek nebo co vlastně .... šílela jsem, ano šílela, ... jen tak potutelně se usmíval a povídá. Já? Já? Co já jsem? Příbuzný boha Herma. Posel všech zpráv. K bohům přítomným i budoucím. Zpravodaj do všech časů a do všech světů. Aktuálnost však vždy zajištěna... A stále se jen smál. A já neodpovídala. A pak stvořil mou výpověď z mého mlčení. A já pak o sobě četla - o žalu a bolu první dámy, která .... Bylo to trapné, bylo to trapné, trapné, trapné ...
RÁDIO: Situace v městě Pergamon je zoufalá. Zavládlo úplné bezvládí. Poslední slušní lidé, kteří by rádi zůstali věrni městu, které společně založili, se sešli včera v podvečer na hlavním Hektorově náměstí s transparenty: Vraťte nám naši Andromaché! Také odborníci se shodují na tom, že z krize může město vyvést pouze matka toho, kdo krizi způsobil.
ANDROMACHÉ: Proč jsi mi to neřekl? Věštec. Helenos. Věštec. Víte, co je to za život? S věštcem? Ten člověk je absolutně odtržen od reality, nevnímá mě, žije si ve svém světě a jedině když se splete, zavadí o mne svým tělem a z toho se zrodí syn. Má svoboda je samotou. Děti nemohou uspokojit touhu ženy, jejíž štěstí, jejíž skutečná vášnivá láska trvala pouhopouhý jeden rok.
Dokážeš vůbec pochopit, Helene, co všechno pro mně Hektor znamenal. Neměla jsem nic, rodina se rozplynula pod kopími řeckých bojovníků. Otec, sedm bratrů … A on? Dokázal být tak vášnivý. Já měla pocit, že nebojuje za Tróju, čert vzal celou Tróju, ale za sílu našeho vztahu, že bojuje za mě. Jestliže válku způsobila Helena, sílu Hektora jsem způsobila já, večer co večer jsem jej připravovala pro boj, aby nikým nebyl zaskočen. Byla jsem ještě mladá a naivní, ale copak lze pochopit smysl lásky, když ztratíte naivitu?
Neměla jsem štěstí. Celé to krásné erotické mládí ve válečné vřavě, pak otrokyní, pak manželkou člověka, který duchem existuje mimo tento svět. Ani děti nevykoupí moji bolest. Zvykla jsem si na jejich umírání. Astyanax, neměl ani rok, a jaké naděje jsem do něj vkládala, bylo v něm tolik... A Molossos, kterého jsem měla s Neoptolemem? Jako by mi nikdy úplně nepatřil. Ta zmije Hermione ho dokázala pořádně uštknout tím svým rozmazlováním... Byla jsem lůno vrhající mláďata... Ale teď dorostl můj nejmladší. Pergamos, Pergamos!
(Andromaché se začne smát)
Ale všechno kolem je pořád tak příliš řecké ...
(Andromaché vede rozhovor s pomyslným Helenem)
Poslyš Helene, řekni mi, jako Pergamův otec, řekni mi upřímně, jak to s tebou vlastně bylo? Rozuměj, jsem šťastná, že mohu žít s Trójanem, se snad posledním mužem, který z Tróje zbyl, ale, ale jak je možné, že tě nechali přežít? Chceš mi namluvit, že by se zrovna nad tebou smilovali, když ostatní věštce ...?
Přiznej se, tys lezl po kolenou před řeckým táborem a plakal jsi nad svým osudem a nabídnul si jim své věštecké služby. Že ano? Ty hajzle, ty podlej hajzle ... A on ti, ten bastard Neoptolemos, dá za odměnu svoji matku za ženu a ty ji přijmeš s hlavou skloněnou a šoustáš ji, uvědomuješ si to vůbec, šoustal jsi manželku vraha svého bratra, otce .... copak ti ještě pořád není špatně z tebe samého? A mě to začíná docházet teprve teď.
Copak se může narodit z takové svině Trójan, který zachrání naši zem? No řekni, no řekni.
Cože? Ty mi chceš namluvit, žes jim své služby nabídl hlavně kvůli mě? Že jsi šel za Neoptolemem ještě než skončila válka a upozornil ho na to, aby plul jinudy než ostatní jenom proto, že jsi věděl, že já na té lodi budu také? Tomu mám věřit? Že jsi myslel na zachování mého života?
A proč jsi teda šoustal Neoptolemovu matku?
Abys mi byl nablízku? Protože sis z budoucnosti dokázal vyčíst, že Neoptolemův život nebude dlouhý a že budeme moci k sobě? Tomu mám věřit? Rozhodl ses zapřít v sobě veškeré svědomí jenom proto, abys dosáhl cíle, o kterém jsi věděl, že přijde… Věštec, věštec! Zní to věrohodně, ale jak věštcům věřit? Proč jsi mi nikdy neřekl, co bude s Pergamem a mým městem. Nikdy! Proč?
RÁDIO: Pergamon dospěl k absolutnímu kolapsu. Pergamos, syn bývalé trójské královny Andromachy, která je stále internována v nervovém sanatoriu, se usadil opět v Épeiru a ponechal město, které spolu s matkou zakládal, napospas osudu. Lidé ve městě se začínají obracet zády i k poslední možnosti, v niž věřili, v Andromachu. Obviňují ji, že příčinou pádu města je její prořecká výchova...
(Andromaché se směje)
ANDROMACHÉ: Jakého vděku se mi dostalo. Já věděla, že to tak dopadne. Neexistuje už nic trójského. Kdyby sami chtěli Pergamon, nesvádějí to všechno na mého syna? A na mě.
(Andromaché přes sebe hází prostěradlo nebo nějaké hadry, které má v sanatoriu, a pronáší řeč ke svým pronárodům)
Přátelé, mecenáši, obyvatelé Pergamu, před několika měsíci jsme se tu sešli a všichni společně jásali nad navrácením naší vlasti nám všem, nad navrácením svobody. Slibovali jsme si, nebo namlouvali, chuť budovat poctivý silný stát.
Chci vám říct, že já jsem vinna, že můj syn Pergamos vám není schopen vládnout a utíká se k Řekům. Mou vinou je moje láska. Tak dlouho jsem mu vštěpovala svou lásku k Tróji a k minulosti, až mě začal nenávidět. Vím to. Řekl: táhněte všichni s tím svým nacionalismem, je mi malé jedno město, byť bych ho založil. Cítím se víc než Trójan. Jsou mi putna ty někdejší spory mezi Řeky a Trójany. Já chci žít.
Obyvatelé Pergamu, jsem vinna svou láskou ke své zemi.
Já věděla, jak se k zakládání města staví, ale nemohla jsem jinak. Sny se přece plnit mají. I proti vůli. Aspoň myslím...
Pokud si myslíte, že láska může být vinna, odejděte.
(zdá se, že lidé váhají?)
Odejděte, odejděte, odejděte, odejděte.Běžte pryč.
LÉKAŘ: Pacientku číslo devatenáct/ přemístěte na pokoj číslo dvacet sedm.
(lékař odnáší Andromaché ze scény, protože ta po poslední větě stojí nebo leží zcela nehybně, čekajíc na to, kdo odejde)
KONEC