Dřevěný ...

Dláta roztahují své ruce a dotýkají se mých pórů. Jen velice těžce se uniká, nemáte-li kam. Ovace, které jsem občas sklízel, měly bodavé ostří. Vysvlékaly mě z přirozenosti. Pomalu jsem se seznamoval s novým - dřevěným tělem. Bolestí jsem proměňoval své rysy, odemykal jsem pro sebe nové prostředí. Když jsem se konečně znovu narodil, vyrazil jsem do ulic. Jsi nezaměnitelný s Pinocciem, Buratinem ujišťoval jsem se.
Zaťukal jsem na rameno prvnímu člověku, kterého jsem potkal. "Dřevo není nehybnost," usmál jsem se mu do tváře. Chladně a lhostejně přikývl. Bylo více než jasné, že dřevu vůbec nerozumí. Kousek opodál muž v černých brýlích zazpíval nabídku: "Nechcete se stát marionetou?" Chvíli jsem váhal, slyšel jsem hodně o kouzelném životě marionet. Všechny starosti jednoduše složí do klína tomu, kdo stojí nad nimi. Jen si nás voď. Jsme tvé...Jen na tebe čekáme. Bez tebe jsme ztraceny. Dělej si s námi, cop chceš, říkávají marionety s kouzelným úsměvem jako ty největší kurvy bez žádné pohlavní cenzury. "Ne," úsečně jsem odsekl mladíkovu nabídku. Zalekl jsem se ztráty svéprávnosti. Mladík, ač byl člověkem, v okamžiku, kdy jsem tak prudce vyštěkl své ne, zajisté celý zdřevěněl. Když jsem si ho prohlížel - ruku do ohně bych za něj nedal, že také není tak trochu lidskou marionetou a čeká jen na vedení, na impuls. Zastavil jsem se na tržnici. Tržnice - vůbec všechna místa, kde se shromažďovalo více lidí, byla pro dřevěné vždy nebezpečná. V tak ohromném davu totiž jen těžko rozeznáte červotoče. Jediný stánek by stačil, říkal jsem si. Rozplizl jsem se do všeho, sebe do niternosti, kterou vydáváme za to nejdůležitější ze všeho. Červotočů nás nikdo nezbaví, posteskl jsem si.
"Přišel jste se vykoupit z pocitu?" otázal se mě stoletý kojenec s dudlíkem, sedící na víku vlastní rakve.
"Ne,. přišel jsem si koupit pocit," odvětil jsem. "Stále si připadám málo dřevěný."
"To chce svůj čas!" snažil se mě pohladit slovy. "Jen si počkejte - až hniloba vám doopravdy dokáže, kolik dřevěného ve vás vězí. "
Stoletý kojenec mě potěšil. Koupit nebo přikoupit si pocit dřevěnosti považoval za zcela nemožné. Jako jediné možné řešení mi navrhl - dvojité vykoupení. Tam i zpět. vykoupení z dřevěnosti. vykoupení z lidství. "To jediné by vám tak mohlo pomoci. Jinak opravdu nevím." Hniloba - tak tajemně vyslovená - ve mně probudila strach. Uvažoval jsem o mumifikaci. Nebo nalakování? Čemu mám dát přednost, když neznám poměr dřeva lidského masa v sobě? Raději jsem zavrhl přemýšlení o hnilobě. Nyní jsem na tržnici a měl bych mít zcela jiné starosti. Ne každé štěbetání můžeme nazývat zpěvem, trpce jsem si uvědomil,. Lidé kolem mne procházeli takřka bez povšimnutí. Byl jsem překvapen, jak málo se lidé pozorují. Vždyť nejsou schopni mezi sebou zaregistrovat někoho, kdo je jiný než oni. Ale možná, že jsem si vybral pouze špatné prostředí, kde každý kráčí jen za svým výrobkem a jeho oči jsou schopny vidět nanejvýš pod pullt, Jen občas někdo ohmatal mé boky nebo zadek, ale vzápětí s úlekem odskočil a řítil se davem pryč ode mě. Dodnes se nedovím, zdali je všechny zarazila má dřevěnost, nebo šlo o obyčejné sprosté pouliční kapsáře. Nebudeš marionetou, sežeň si alespoň řezbáře, hryzalo ve mně svědomí až do morku letokruhů (pokud to nebyl inteligentní hryzající červotoč).
Ještě nejsi zdaleka dokončen...
"Pane, jste řezbář?" ptal jsem se všech skelných očí kráčejících někam do ztracena. Nikdo mě nevnímal. Mé hledání řezbáře nikoho nezajímalo.
Opustil jsem zdrceně tržnici. Rej přírodních kamenných masek, které o sobě tvrdily, že jsou lidské, mi připomínaly ostří kudly.
Těsně za tržnicí začíná poušť. Lidský zvyk. Přirozené odreagování. Důmyslný a asi důkladně promyšlený lidský systém, pomyslel jsem si. Vejdete z tržnice do pouště, a i kdyby vám slunce spalovalo na troud, vy stejně budete opěvovat kouzlo samoty. A naopak - po dlouhém pobytu ve vyprahlé poušti se pro vás tržnice a lidé v ní stávají vysvobozením. Právě na poušti jsem si uvědomoval, že slunce je vlastně takovým primářem, který si vás položí na stůl, a vy do posledního okamžiku nevíte, zdali budete rodit, nebo budete pitván.
Konečně jsem zahlédl dům. Byl poset loukou dřevěných ornamentů a zrezivělých dlát. Vyrývané tvary vypadaly, jako by neměly žádný význam. Jsou věci, jejichž jediný význam spočívá v tom, že jsou bezvýznamné. Zastavil jsem se před prahem. Byl jsem dřevěný a nedokázal jsem ještě dost dobře odhadnout své záprahové vnímání. Měl jsem strach?
Osmělil jsem se: „Je tu někdo? Je tu někdo...“
Ještě několikrát jsem svou otázku opakoval, než jsem v sobě sebral odvahu k překročení prahu.
Otevřel jsem dveře.
Starý muž sedící těsně za dveřmi na židli tak, že se lokty opíral o opěradlo, mě trochu vylekal. Tvářil se podivně a mimika jeho obličeje se často přetvářela. Proměňoval si své slzy v úsměvy jen proto, aby se nenudil? "Vy ...vy jste řezbář?" vyhrkl jsem otázku jako dýku obrácenou čepelí k mému žaludku, Sám jsem se zalekl, kolik je ve mě skryto smělosti.
"Tak trochu," unaveně opáčil, "ale pěkně dlouho jsem už bez práce. Dřevění nejsou. A pokud jsou, snaží se svou dřevěnost všemožně zakrýt a všem ostatním jsou schopni tvrdit, že jsou nefalšovanými lidmi z masa, kostí a krve. Čím odvážnější ti člověk připadá, tím méně odvahy v sobě najde, aby přiznal své chyby." :Ale já JSEM dřevěný a přišel jsem vás požádat ... o pomoc, o dokončení. Copak to na mě není vidět, že ještě zdaleka nejsem dodělaný?"
"Máš pravdu, jsi opravdu dřevěný," hloubavě si mě prohlížel. Tak dlouho jsem se dřevem nepracoval, že jsem to skoro nepoznal."
A pak ten stařičký a prošedivělý řezbář uchopil úplně nové dláto a začal pracovat. Dláto v jeho rukou klouzalo po mé tělesné schránce s takovou virtuozitou, že jsem vše vnímal spíše jako pohlazení. Bylo to otřesné trpké uvědomění, že pravé a skutečné pohlazení je pouze takové, které zanechá rýhy. Náhle se zarazil, zavěsil pohled svých očí do neohraničených prostorů svého vědomí, jako Bůh lidstvu ztracený ze sebe hořce vypravil: "Nikdy tě nedokončím. Jen co tvé tělo vyhladím do hladkého povrchu, už abych z druhé strany začala pomalu vyrývat vrásky, Nadejde ten čas..." S dlátem v ruce - tak nepřirozeně nehybně - rozrýval najednou ticho do celého mého vnímání. Neodvážil jsem se pohnout.
"Nikdy, nikdy nic ne-do-kon-čím!" vytryskla slza z oka řezbářova, jediná živoucí, jediná vypovídající o tomto mrtvém okamžiku. Vzpomněl jsem si na zrezivělá dláta zapíchnutá na stěnách jeho domu. Vzpomněl jsem si na bezvýchodnou tržnici a beznadějnou poušť. Řezbářovo dláto . jako by porušilo zákony gravitace . jen zlehounka klesá k zemi, z bezvládné ruky toho, kdo dává dřevu tvář a ztrácí svou ... nikdy mě nedokončí...
Jen velice těžce se uniká, nemáte-li kam.
Jen pokračujte pane řezbáři ...Nestojím o dokončení.
Dláta roztahují své ruce a dotýkají se mých pórů.