Mezi pravou a levou hemisférou

I.
Dnes ráno jsem zapomněl v křesle kůrku chleba a polil se týden starou meltou. Než přišla návštěva, stačil jsem ještě vymést pavučinu z pravého horního rohu mého jediného okna.
Nezaklepali, protože nemám dveře. Usadili se a čekali. nikoho nenašli. V mém bytě nebyl nikdo doma.
Když jsem se vrátil, všechny pavučiny byly na svém místě. Jak bylo zbytečné uklízet. Dopili meltu a dojedli zbytek chleba. Zase je tu větší pořádek. Podíval jsem se na dveře. Ležely pod kuchyňským stolem a nevěděly, co je to mít kliku. Byly od mého bytu. Neměl jsem hlad Asi proto, že jsem dnes ráno dopíjel meltu a dojídal chléba. Nikdo u mne nebyl.
Přestože mám své dveře, často k sobě nenajdu cestu.

II.
Večer jsem potkal na chodbě souseda. Ptal se mě, jestli jsem náhodou nesnídal v jeho bytě meltu a chléb. Dnes ráno.
Nepamatuji si na svá rána, odpověděl jsem, Ale pro jistotu jsem se zeptal. Máte své dveře?
Urazil se: Nepamatuji si své dveře. Nevím jak to myslel. Vážně? Žertoval?
III.
Před usnutím jsem ještě domaloval praskliny na okenním rámu. Přikreslil jsem na pravou skleněnou tabuli kvítečko. Jedno jediné.
Plazili se po nitkách a diskutovali přitom o mně. Jeden z nich se ptal na cestu do pravé hemisféry. Rovně po bílé niti za bílou nití...
Můj mozek je nepřehledný. Můj mozek je pavučina. Žádnému z nich bych správně neporadil, jak se v něm pohybovat.
IV.
Brzy ráno zaklepal na nmou postel soused. V pravé ruce držel dveře. Omlouval se za svůj včerejší výstup a pravil, že se mnou soucítí a že mi přinesl tady ten malej dáreček, který nemohu odmítnout. Nevěděl jsem, jestli jej mám přijmout, byl jsem na rozpacích, a nakonec jsem řekl, že si jeho dveře vezmu jedině tehdy, když si ode mne vezme malej dáreček, a ukázal jsem na dveře, které ležely pod mým stolem. Stejně je na nic nepotřebuji. Kupodivu s úsměvem souhlasil a pozva mě k sobě na návštěvu. Nevím sice, co bych vám mohl nabídnout. Mám tu jen rozlitou meltu a kůrku chleba. Tak jestli vám to nevadí, tak ... ne děkuji, už jsem jedl! Nezlobte se, skromně jsem odmítl.
V.
Soused si dveře položil pod stůl. Stejně jako já ani ty dveře nemají kliku, ale soused měl strach, že by se k sobě nedostal. Když jsem kdysi později potkal sousedku, řekla mi, že spatřila v rozích jeho okna pavučiny. Sousedka tvrdila, že jsme všichni na stejné sociální úrovni, a ať si soused moc nemyslí, mít o jednu pavučinu v bytě navíc ještě nic neznamená. Sousedky mají velké životní zkušenosti. Sousedkám je třeba bezmezně věřit...
VI.
Nedaleko našeho domu začali stavět. Říkali tomu stavba století, tak jako každé druhé stavbě v tomto století, ve kterém byl dům stavěn. Bude se jmenovat Bludný kruh. Zeptal jsem se architekta, kdy budou s operací hotovi. Nebyl schopen mi odpovědět přesně. Termíny "Čert ví" a "Bůh ví" mi mnoho neosvětlily. Sousedce připadala stavba zajímavá a tvářila se velice nadšeně. Říkala, že to bude asi pro nějaké papaláše - politiky. Nebo bohaté podnikatele? Potajmu jsem nakoukl do plánů. Bohužel jsem se v nich nevyznal. Štěpily pohled a myšlenky, koncentrovanost. Všiml jsem si jen odkazové čáry a poznámky. Bylo tam hůlkovým písmem psáno: PROSTOR PRO DVEŘE - NEVYPLNIT a poznámka pod tím zněla: UMĚLÉ PAVUČINY . DOVOZ Z HONGKONGU.
VII.
Dlouho jim trvalo, než mi to oznámili. Čtyři bílé nitě pavučiny praskly a dostat se z levé hemisféry do pravé je téměř nemožné. Vždy jsem se jich bál. Pohybovali se po nitích nevybíravým způsobem a dráždili moje jako struny stoleté kytary. Pohled z okna mi působil vždy bolest.
Nezbývá mi než jediné. Musím vše obcházet oklikou. Bude mi to déle trvat. ale třeba na ostatních nitkách najdu něco zcela nového, překvapivého.
Sousedka se mi jen smála, prý je hloupost pěstovat si pavučiny v bytě. Ona by to rozhodně nestrpěla.
VIII.
Jednou se sousedka vrátila zdrcená z nákupu. Po celém domě bylo slyšet její nadávky. Kampak jsem to dospěli! Ve všech obchodech neprodávají nic jiného než rozlitou meltu a tvrdou kůrku chleba!
Opravdu? užasl jsem. Opravdu! Jsem na dně. Není už kam klesnout.
IX.
Šel jsem se zeptat souseda, jak se mu nakupuje v obchodech. Díval se smutně z okna. "Našel jsem 30 let staré noviny. Psali v nich, co se stane zítra. Zítra stejně jako před třiceti lety. Rozumíš tomu?" Pokračuje stavba Bludného kruhu. Hlavní architekt si však marně láme hlavu s dalšími pracemi. Bojí se své dílo dokončit, ve dne v noci se mu o bludném kruhu zdá, ale cítí se bezmocen. V čem spočívá nedokončenost bludného kruhu? V jeho nedokončenosti a nekonečnosti? Lze nedokončit a přitom skončit a uzavřít všechny práce? To je konec, to je konec, postěžoval sobě. Dokončil Bach Nedokončenou? položil si ještě otázku. Ale Nedokončená není Bludný kruh. My musíme ještě pracovat. Jsme silnější než Bach i jiní.
X.
Jednou přijde chvíle, kdy si budou chtít udělat z pavučin trampolíny. Budou chtít, aby se měli kam pohnout. Aspoň někam. A - a kdo by nechtěl, narazit na svůj vlastní strop.
XI.
Přemýšlel jsem, co se stane, až nepojede výtah. Ztratíme kontakt se světem, budeme panelákoví poustevníci? Nebo budeme využívat schody? Hrozím se už nyní představy, že by ke mně sousedka přicházela častěji. Ještě teď si pamatuji, jak se mě ptala, proč si nedáme dveře do pantů. Odpověděl jsem tehdy: "Abyste nemohla klíčovou dírkou pozorovat, co vlastně dělám." Urazila se. Týž den jsem ji viděl zalepovat klíčovou dírku svých dveří. Dveře nechám nadále na stejném místě. Stejně nejsou moje, ale sousedovy. Ostatně každý máme právo na trochu soukromí.
Ale svět k nám doposud neustále přichází. Výtah nadále jezdí a my jsme pavilónem exotů.
XII.
Trochu jsem našetřil, abych si ji mohl koupit. Možná vám to připadá trapné, v době, kdy každý má doma svou televizi, objednávat si za drahý peníz vizi. ještě k tomu kapánek katastrofickou. Ve velkém balíku se tísnily rozlité melty a ztvrdlé kůrky chleba zapomenuté v křesle.
XIII.
Je zcela nemožné usnout v době neplánovaného přemýšlení. Je zcela nemožné neuklízet. Zatoužil jsem po pořádku. Proč? Nyní, když mám konečně vizi?
Nechal jsem ty z pavučiny delší čas nerušeně pracovat, když jsem se probudil, spatřil jsem přehršle bílých nití bez souvislostí, a oni si mě jen systematicky omotávali a křičeli. "Staneš se obětí svých vlastních pavučin," a vráželi svá chapadlovitá gesta do mého citlivého vědomí. Kam, komu se mám odevzdat, aby mě zachránil?
Ty hnusné vláknité pavučiny se rozrůstaly v model, který mi připomínal doposud nedokončený Bludný kruh, budovaný pod naším oknem. Začínal jsem si zoufat, neuměl jsem se ve spleti nitek orientovat, nikdy jsem nedokázal to, co předvádějí provazochodci. Bál jsem se, že přes celou síť pro svou neobratnost (ani ručkovat jsem se nikdy nenaučil) propadnu do neprobádaného...vědomí? nevědomí? svědomí? oněmění? zplenění?
Vše ve mně musí umlknout. Stovky a stovky nitek bez souvislosti. Spojím-li více dohromady, mám jistotu v nebezpečnou šibenici. Jak moc jsem zatoužil po jistotě. A pořádku.
XIV.
Dost bylo Bludného kruhu! Dost bylo Bludného kruhu! ozvala se pod okny sousedka, která se právě vracela z nákupu s rozlitou meltou a ztvrdlou kůrkou chleba v podpaží. Sousedka stála, mravenčí pod nedokončenou gigantí novostavbou. Kolem sousedky se začali shromažďovat lidé, masa lidí najednou pořvávala společně se sousedkou jednohlasně. Dost bylo Bludného kruhu.
Sousedka zvedla oči směrem k našemu domu, zahlédla mě v okně. Dav náhle ztichl a celičký visel na mně. Nemohl jsem couvnout. Co tomu říkáte, sousede, vykoktala ze sebe prudce sousedka. Pokrčil jsem rameny. chvíli bylo ticho, celá ta hora lidí úpěnlivě civěla do mého okna. Nehýbal jsem se. Zničehonic, jako včelí roj, počalo to lidstvo pode mnou křičet směrem k obloze. "Ale dívejte se, pane sousede, vždyť Bludný kruh nemá žádný smysl. Chápete to, sousede, všechno musí mít svůj význam. Jinak je to zbytečné. Kolik peněz to asi muselo stát, sousede, a kolik místa to zabírá, sousede..." Pomalu jsem přecházel do vedlejšího pokoje, kde mám své pavučiny, a slyšel jsem pronikavé hlasy, jako by se stěhovaly do bílých vláken všude kolem. Třeba je to pomník! Pomník!!! zařval jsem, ale raději jsem si rychle zacpal uši. Držel jsem se za uši, pozoroval chvějící se pavučiny ... Slyšel jsem řev hlasů, které přerývaly mé dlaně. A do toho spadl špendlík. Pavučiny se uklidnily a já pomalu přecházel k oknu. Kde jsou všichni ti lidé. Zmizeli v Bludném kruhu?