Noc v babiččině pokoji

Hodiny. Ani nevím, kolik tloukly. Ale údy hodin pochodující tímto prázdným prostorem se tupě rozléhaly tmavým pokojem jako jeskyní. Kukačka nervózně vykukovala a navracela se zpět, avšak místo zřetelného zakukání se ozývalo vždy jen chraptivé křečovité zavrzání. Babiččina kukačka se jmenuje nikoli podle slova kukati, ale vykukovati, pomyslil jsem si a vzpomněl si na babičku vykukující z okna s cigaretou v ústech. Vykukovati na svět skrze mřížku bránící mouchám, aby okupovali pokoj zároveň s ní, aby nenasrali do toho, co už babička stejně léta letoucí neuklízí, protože to považuje za zbytečné. Vybral jsem si však tento pokoj dobrovolně. Už u oběda se babička nalévající polévku s šibalským úsměvem ve tváři zeptala. Tak kdo bude spát dnes večer v tom strašidelném pokoji?
Já, vykřikli jsme s bráchou takřka souhlasně. Nenávistně si mě pak změřil pohledem, když jsem argumentoval svým věkem a životními zkušenostmi (jsem starší o necelé dva roky), chladně se rozesmál. Připomínal nepodařeného Fantomase, ještě tak profouknout hlaveň svého koltu, kterým se stala jeho nenávistná tvář prostřelující mě skrz naskrz. Musel jsem se v sebeobraně začít také smát, ale to už mi to bratříček vrátil přesným kopnutím do holenní kosti. No tak, kluci, vstoupila do toho babička. Dneska Martin, zítra ty, Aleši. Vítězoslavně jsem se naprsil. Byl jsem vítězem. Co když žádné zítra nebude, he. Co pak? Vždycky budu mít navrch nad svým bráchou, o ten jeden jediný den, kdy jsem mohl spát ve strašidelném pokoji... Alešovi nepomáhalo babiččino udobřování, že na něho taky vyjde řada. Zatvrzele se otočil a hrál si na pohádku o Jiříkově vidění, koukal tam, kde nic není a kde nikdy nic nebude, do vakua před sebou. Teď tady ležím pod mohutnou duchnou a třesu se. Strachy? Zimou? Existenciální úzkostí určitě ne, protože tehdy jsem ještě vůbec nevěděl, co to je. Někdy si říkám že člověk začne pociťovat tento svět jako zlý a vyvolávající existenciální úzkost až v okamžiku, když mu někdo řekne, že něco takového údajně existuje. Předtím má jenom obyčejnej strach, že se posere strachy, a když se pak doví o existencialismu, zatuhne mu a není schopný ani toho. A tak jsem tam tehdy ležel pod tou velikánskou babiččinou duchnou absolutně bez znalosti existencialismu a bylo mi špatně. Nevěděl jsem, že se při tikotu tak obrovských hodin nedá vůbec usnout. Je zajímavé, že člověk nemusí vůbec cestovat letadlem nebo učit se Einsteina, aby pochopil, co je to relativita času. Stačí si zajet k babičce a naslouchat hodinu kukačkám, které nekukají. Je zajímavé, jak je jednoduché pochopit, co je to věčnost. Z ulice doléhal neustávající štěkot psů tak kakofonicky, že jsem začal toužit po harmonickém zpěvu žab, které by překrylo to nahodilé štěkání a vytí na měsíc, které mě vždy zavrtalo hluboko do peřin. Světla automobilů protnula pokoj v půli a namalovala na stěny to, co Platon pozoroval ve své jeskyni, vypalovala zároveň můj zrak a já začal toužit po nevidění a neslyšení ničeho. Jenomže nemůžu vyskočit z postele a jít za babičkou a říct. Mám strach. Nemůžu říct, že se chci zavrtat k jejím nohám, zahřívat se o její stařičké tělo a usínat vedle ní. Na to už jsem jednak příliš velký, a taky bych si nepřál vyslechnout ty cynické narážky od bráchy. Musím se prostě překonat. Místnost mi však začala být brzy příliš těsnou. Stěny odrážely zaměrně všechny hlasy a světla tak, aby mě zasahovaly na nejcitlivějších místech. Dnes se mi zdá, že to byl pocit svatého Šebestiána, který zasažen šípy ještě musel několik minut sledovat své krvavé rány, než zcela skonal. Všechny výkřiky, všechno bylo dvojnásobně větší a silnější. Nedalo se před tím nijak skrýt,a proto jsem se náhle a prudce rozhodl. Otevřel jsem okno směrem do ulice a vyskočil ven. Bylo to jako když skočíte šelmě přímo do chřtánu, nechápete jak jste se tam ocitli, zjišťujete, že jste v jiné realitě, ale neumíte pojmenovat jaké. Stojím na cestě a koukám se kolem. Okno pokoje otevřeno dokořán. Nikde žádné auta, vrzající kukačky utichly, jen já a ulice, kterou nepoznávám. Jestliže ještě před chvílí mi bylo úzko z pokoje, který mě svazoval, najednou mi bylo úzko z prostoru, který mi poskytoval svobodu. Mohl jsem si vybrat z jakéhokoli směru. Mohl jsem vyjít jakýmkoli směrem, ale já nemohl. Stál jsem jako přikovaný na místě a čekal, až něco za mými zády, co by snad připomínalo svědomí či vnitřní hlas, vykřikne. Když půjdeš vlevo, uvidíš babiččinu smrt, když půjdeš vpravo, uvidíš její zrození. Tady na těch silnicích se promítá celý její život. Možná že právě teď ti pod rukama unikly minuty, které podruhé už nikdy nebudeš mít možnost zachytit. Možná, že to byly nejzajímavější minuty jejího života, ale kdo si troufá soudit minuty, hodiny a dny ... Stále stojím a rozhlížím se, lampy osvětlující cestu zavíraly své světlo jako unavené květy růží.
Musím si je už ostříhat. Musím si je už ostříhat. Babička se dívá skrze dlouhé nazastřižené nehty, zanesené od hlíny, proti Slunci. Přes tu špínu slunce nevidí, jen roztříštěné paprsky prosvítající za prsty, jakoby se Slunce chystalo k rannímu vstávání. Je ráno, ale těžko lze říci které. Je jedno z těch mnoha jiter, které tady na tomto venkově babička opět zanechá. Musím si je už ostříhat. Musím si je už ostříhat, opakuje si babička, ale to už bere tašky na mléko, sedá na kolo a vyjíždí směrem do vesnice. Už zdálky slyší chrochtání. Do dlaní bude brát malá selátka a ustříhavat jim svědomitě ocásky, jako když průvodčí procvakne jízdenku a dá ke svolení k jízdě životem. Prasátko s dlouhým ocáskem jakoby žilo načerno. Žádné nesmí uniknout tomuto revizorovi. S citem chůvy bere do rukou jedno selátko po druhém, ale ony přes veškerý cit, který do své práce vkládá, piští, křičí, zmítají zoufale svými malými tělíčky. Babička poučuje, dívajíc se do očí tomu nejmenšímu, které jí dneska přišlo pod ruky. Až se potkáš s krysou větší než jsi ty samo, nelekej se, přitul se k mámě a ta tě ochrání. Máma je pro tebe největší jistotou. Ale co ti to povídám, ty to víš určitě líp než já. Selátko jakoby rozumělo, zavrtí ocáskem, ale to už si ho babička otáčí v rukách a cvik, i ono už je bez ocásku. Ocásky, ty žížaly bez života unyle odpočívají vedle babičky. Co s nimi bude? Jako nehty, když si ostříháme, shrneme je do dlaně a vyhodíme do koše? A už se nikdy nesetkáme s tím, co patřilo k našemu tělu? A nebudeme se ptát mámy, jestli jsme někdy neměli ocásky? Babička roznáší selátka opět ke svým maminkám. Co když to někdy poplete, splete si mámy a donese je k jiné? Ne, to se nesmí stát, to by byla vražda, to by jim přece zničila život.
Oběd. Budou opět knedlíky? A svíčková? Nebo jiná omáčka? Z velikého koryta budou nabírat pro všechny členy družstva, nakládat do misek a my se pak sesedneme kolem stolu a budeme společně mlčet, každý si hledět svého talířku. Ale mám už hlad, jen co je pravda, říká si babička. A opravdu svíčková. Omáčka skapává z naběračky do talířku jako tekutý vosk a babička se směje. Tak proto se jmenuješ svíčková. Bere si talířek a sedá si ke stolu. Sedí s šesti dalšíma očima, ale jakoby sama. Nabírá na lžíci tekutý vosk a prohlíží si ji, jakoby toužila, aby vše zatuhlo. Tak zastrčit knot do lžíce a nechat ji hořet. A odnést lžíci na hrob svého muže, položit ji přímo doprostřed hlíny, která dělá špínu za nehtama.
Slunce se rozstříklo po obloze jako sněhová koule a najednou jakoby nebylo. Nebe zalidnily mraky a kdoví odkud se vzaly. Procházely se křížem krážem, v bludném kruhu rotovaly nad vesnicí, v níž babička stojí nad záhonem červeného rybízu. Zrnko po zrnéčku, snopeček po snopečku stávají se keříky rybízu nahatějšími, až úplně svlečené budou čekat na příští rok. Babiččiny ruce se se snopečky rybízu nemazlí, strhávají je v nepředstavitelně rychlém tempu a plní koš. Kapky začínají zasypávat babičku. Tohle musím dokončit, přece to tu nenechám, co když zítra, co když už nikdy nikdo to za mě nedokončí, říká si babička a trhá a trhá. Kapky deště se odpoutávají od mraků stále ve větších a větších chuchvalcích, ale babička se přesto všechno nevzdává. Červeň rybízů se rozlévá kolem ní. Babičce nevadí, že se topí v této krvi, trhá a trhá, snaží se počítat každou z kapek, která se jí dotkne, ale už dávno je to nemožné. Konečně bere kýbl a odchází ze záhonu. Kýbly ztěžkly a táhnou babičku k zemi. Babička odkládá na chvíli své kbelíky na zem, vytahuje svůj nespočítatelněkrát používaný kapesník a jako do roušky Veroničiny vpečeťuje do něj svou mokrou tvář. Čelo se jí potí. Ty stárneš, babo, vždyť je to jenom padesát metrů, copak to neuneseš? Opět zvedá kbelíky ze země a s výrazem burlaků na Volze krok po kroku, metr po metru se šine ke svému domu. Srdce jí vichrně burácí více než kdy jindy, nohy se jí podlamují a ona to nechápe, to ten déšť, to ta bouře? Proč vlastně přišla, proč zrovna v době, když mám ještě tolik práce? Babička opět odkládá kbelíky a odpočívá. Déšť neustává a babička si vzpomíná, jak kličkovala ve svých sedmnácti mezi kapkami, jak polykala sněhové vločky a ty se jí rozplývaly na jazyku jako to nejsladší cukroví, co kdy vzala do úst. Jsem já ale bláznivá sentimentální ženská, vždyť už senilním, kroutí babička nad sebou hlavou a opět bere kbelíky. Vlasy zplihle a smutně visí podél jejích tváří, šedivé kudrlinky zmizely, všechno na její hlavě, i kapky deště stékající po lících i oči sklopené k zemi, vše směřuje dolů. Ještě jednou se zastaví, před vstupem do domu ji čekají tři schody. Babička o nich už nyní přemýšlí. Tři schody, nekonečné tři schody. Nikdy jsem před domem neměla tolik schodů jako dnes... Něčí pěst náhle rozrazí mraky a slunce zaplaví skelný zrak babičky, těsně před cílem. Ještě ty se tu zjevuj, Slunce, řekne si babička a obloha se jí v jednom jediném okamžiku promítne v celé své nekonečné rozlehlosti, až na chvíli zcela oněmí, červeň rybízu z převrhnutých kýblů se rozlézá po dvorku. Pár rybízových kuliček přivírá oči přede dnem kanálu, před strachem z věčné noci babiččiny. Když se chce babička podívat znovu na oblohu se sluncem, nenajde nic jiného než strop nad vlastní hlavou. Strop vlastního pokoje, v konečnosti ohraničený něčím tak banálním jako jsou stěny. "Už někdo dotrhal ten rybíz," zeptá se babička úst, které se nad ní mlčky otevírají. Odpověď neslyší, vrací se do spánku, který ji šťastnou stravuje. Nehybnost, se kterou jsem nyní upoután na jedno jediné místo, je neúprosná. Sám jsem byl překvapen, jak se mi podařilo dvěmi krátkými vhledy zpozorovat něco, co jsem na vlastní oči neviděl, babiččino zaváhání s rybízem, babiččiny nemyté nehty. Jak velká a silná dramata se tady udála, ale mě nikdy nezajímaly. Jak je to možné? Připadalo by mi to banální, kdybych na vlastní oči viděl babičku, jak stříhá prasatům ocásky? Jak trhá trybíz a nemůže ho unést? Smál bych se jí? Stál jsem uprostřed silnice a uvažoval jsem, zda jsou noci všechny stejné nebo každá noc jiná. Zatím jsem skoro všechny noci prospal, maminka mi nikdy nedovolila být dlouho vzhůru, slyšel jsem však, že existují lidé, kteří během noci vylézají z postelí, aby se pokochali s měsícem, je potom každá jiná, jako pro mě den. A co když i já nyní, stojíce uprostřed cesty, nebdím. co když právě díky tomu mohu vidět to, co jsem nikdy neviděl. Babiččinu minulost a (z toho mám obzvláště velký strach) dokonce snad i budoucnost. Co když nyní, přemýšlejíce o tom, jak nehybně stojím uprostřed silnice, jsem se prošel jako náměsíčník po celé vesnici. Ale co když spím stále v posteli a zdá se mi o tom všem sen. Může být sen logický? Ne, nemůžu spát, ve snu přeci člověk neuvažuje. Ve snu člověk pouze existuje.... Asi bdím.... Přestal jsem rozumět tomu všemu, jisté však je, že jsem opět naslouchal a prohlížel si to, co ke mně přicházelo odněkud zdaleka.
Výstřely. Ruce se rozechvěly všem, kteří je zaslechli. Ruce vypovídaly o tom, co se v místnosti děje, vice než oči, které byly sklopené a olizovaly svým pohledem podlahu. Jestliže sem vtrhnou, tato podlaha bude místem smrti některého z nás, přemýšlel Josef. Jsme mladí, mladší než ti kteří nás přijdou zabíjet. Šepoty, výkřiky. To, co se dělo venku, byl svět, to, co se mačkalo uvnitř, jsme my, říkal si Josef a opět se podíval na Anežku krčící se v koutě, aniž si vlastně uvědomil, že jeho zrak na ni skĺouzl už aspoň podesáté za poslední tři minuty. Anežka za celou tu dobu nepozvedla ani víčko, hlavu sevřenou mezi koleny jakoby se chtěla stát zárodkem, který se napájí z těla své matky a není zodpovědný za to, jak žije, a neklade si otázky, proč žije. Josef pozoroval Anežku úzkostlivým pohledem a uvědomil si, že se nechce hlásit k tomu, co se děje venku, a říkal si, až tohle všechno skončí a my opustíme tento prostor, vyvedu tě na Slunce, Anežko, doslova na Slunce, olbřímím krokem přeskočíme tento svět, který nás odvrhl a budeme bydlet na Slunci. Tu Anežka, jakoby četla Josefovy myšlenky, velmi pozvolna pozvedla hlavu a bolestně se na Josefa usmála. Josef nerozuměl tomu úsměvu, jen tajně věřil, že jejich slunce jsou stejná. Někdo hlasitě zakašlal a zařval: Já už to tady nevydržím!!! Nikdo to tady dlouho nevydrží, pomyslel si Josef. Lev v kleci přechází od jedné stěny ke druhé a je neklidný, je celý život neklidný, protože nezná jinou cestu než od jedné stěny ke druhé, dvacet třicet let takto žije, od jedné stěny ke druhé, a my jsme zavřeni v jedné místnosti sotva pár hodin a umíráme. Je nás více, nejsme samotní jako lev, a přesto umíráme. Lvu postavili klec lidé, nám postavili klec také lidé. Lev neví, proč v kleci skončil, my - ač jsme inteligentní zvířata, také ne.
Jsem zmaten, nerozumím tomu snu. Myslel jsem, že to s tím rybízem a prasečími ocásky, byly nějaké útržky z babiččina života? Ale nyní, proč se na nás minulost a budoucnost hroutí v podivných jinotajích snů, které jen stěží dokážeme pochopit. A musíme je skutečně pochopit? Nestačí, že je uvidíme, že je pocítíme? Pocítil jsem tři prapodivná zdání a zdálo se mi, že nejsem o nic moudřejší než předtím. Měl jsem chuť vrátit se do pokoje a jít zaklepat na babiččinu postel a na všechno se jí zeptat. Jenomže co kdybych se věděním okradl o něco, co je za skutečnými reálnými prožitky? Takhle jsem tehdy samozřejmě vůbec neuvažoval. Tehdy, když jsem se rozhodl vstoupit do babiččina strašidelného pokoje, jsem byl jenom bombardován podivnými dojmy, které se teprve nyní snažím rozšifrovat. A právě nyní si zpětně kladu otázku, zda je vůbec potřeba je rozšifrovávat.
Tělo, slizké nahé, špinavé, od krve a vedle něj tělíčko, slizké, malé, od krve, křičí, řve, hlásí, že je zde mezi námi. Snad je to moje máma, snad je to můj strýc, čert ví, pořádně mu nevidím do tváře. Babička jej bere do rukou a hněte ho jako z modelíny. I pán bůh formoval své dítě ve svých rukou, dával mu výsledný tvar. Tak i matka bere dítě do rukou s podivnou touhou domodelovat to, co matka příroda opomněla. Snad je to máma. Už vidím oči. Ten usměv tak trochu bezbranný, jako ovce bojící se vstoupit na tenkou lávku, tou tenkou lávkou je život, do kterého vplavala a co za tou lávkou? A jak dlouho trvá přechod přes tu lávku, ovečko má mámo. Umyj jí oči, babičko, copak nevidíš, že nic nevidí. Já vidím, že nic nevidí, a přitom nejsem vševidoucí. Tělo nahé slizké, špinavé. A vy je umyjete a dáte mu oblečení, a vy je proměníte a dáte mu tvar. My lidé modelíny. Copak to je všechno, copak z tvého těla už nic nevyjde babičko, nač bych tu čekal kdybych viděl jen toto, nač bych tu čekal, kdyby jsi mi o sobě neřekla více. Tělo nahé slizké, na silnici stojí tělo nahé slizké, jsem to já. Kdo mě vysvlékl z pyžama, kdo mě oprostil ode všeho, kdo mě vystavil posměchu této noci.

Jenže nyní už konečně musím vyjít. Jak málo jen tu vesnici znám. Vždycky si hrajeme jenom u babičky doma nebo na zahradě, ale ven, tam jsme se dostali jen málokdy. Kdesi zaštěkal pes a kočka se otřela o vrata babiččina domu. Nahý se procházím vesnicí, zde je škola s velkou pamětní deskou prvního řídícího. Nikdo ho už nepamatuje. Děti chodí kolem sochy a přilepují na ni žvýkačky, aby nemuseli potom o lavici. Zde je hospoda, z které se vychází po čtyřech a pak se plazí po cestě jako ještěrky, pak se vyvrátí do příkopu a tráví se tam romantická noc. Zde je ten příkop, který zdaleka není Taxisův, ale dokonale bezejmenný. Zde je obchod, ve kterém prodavačka monotónně opakuje otázku "A co ještě a co ještě..." a je jí jedno, jestli v obchodě stojí nějaký zákazník nebo ne. Je v ní klíček, nebo co, zasekla se jehla na povrchu jejího života? Kdo ji vystřídá? Stárne.... A zde je hřiště, tady si možná zítra rozbiji koleno. A zde je fara, tu vůbec neznám, terpve včera jsem se dozvěděl, že se tomu fara říká. V kostele se pak slouží muše svatá. Muše. To musí být odvozeno jedině od mouchy. Jsou mouchy svaté. Proč se o nich hovoří v kostelích. Co je to za druh mouchy, které se říká muše. Jak velká má křídla? A zde mají tři obrovské vlčáky, mohli by do nich zapřahat, mohli by s nimi jezdit závody na Aljašce. Psi jako sloni, psi jako prasata. A zde, co je to zde? Hodiny bijí, slyším je, jak mlátí a dostávám strach. Ztichněte hodiny, ztichni čase, jsou chvíle, kdy není čas ani na čas, kdy čas musí stát, abychom se pohybovali.... A zde je značka hlasící konec vesnice. A co je za ní? Pole, jen pole jen pole? A tam někde světlo v okně. Tam někde moje máma. Noc je hluboká. Padám do ní. Letím v ní. A co je na té značce. Kdo umí číst, jak se jmenuje svět ve kterém nahý stojím? Opět ty hodiny, ztichněte, ztichněte, ještě jsem všechno nepochopil, ještě jsem nic nepochopil.
Babička sbírá prádlo. Sbírá je do obrovského košíku. Pak půjde a rozprostře je po louce. Bílý sníh. Babička sněží prádlo. Nenašlapuj na to, co jsem na tu louku zasela, zasela jsem na ni prostěradla ve kterých spával tvůj dědeček, zasela jsem na ni plínky, které nosila tvá máma, zasela jsem na ni šaty, ve kterých jsem se vdávala, zasela jsem na ni všechno bílé, co v mém životě bylo. Pak vzala rýč a začala hloubit jámu. Proč hloubíš tak hlubokou jámu, babičko?
Chci se jen dotknout středu.
A kde je střed, babičko?
Hluboko, hluboko.
Co když tam střed nebude, babičko?
Tak si lehnu a budu čekat...
A co s tou hlínou, kterou jsi vyházela, babičko?
Postavte hrady a věže!
A co s věžemi a hrady, babičko?
Kopejte v nich jámy.
Proč máme hloubit jámy?
Abyste se mohli dotknout středu...
A kde je střed babičko!
Pomalu se vracím směrem k babiččinu domu. Už jsem zahlédl pokoj, ze kterého jsem vyšel. Svítí se v něm. Vidím stín babičky, jak se sklání nad peřinou a zoufale a zbůhdarma ji převrací nahoru dolů. Teď přistupuje k oknu a pláče. Pes zavyl a měsíc se skryl za mraky. Najednou vše úplně potemnělo a já jsem mohl pozorovat pouze siluety plačící babičky u okna. Na silnici, kde jsem tak dlouhou dobu předtím nerozhodně stál, spí bezbranně mé pyžamo z dětství ...