TALTHYBIOS
I.
Talthybios se vyklonil z rozbitého okna Priamova paláce a hlasitě se smál. Nebyl k zastavení. Jeho smích zněl nad celou Trójou, ještě stále neklidnou, lomozící. Dokonce se samou radostí postavil na ruce. Vzpomněl si snad na začátky vojenského výcviku, když takto museli v plné zbroji dokazovat svou sílu a mužnost před velkým Agamemnonem. Vzpomněl si při tom na dobu, kdy ještě nebyl hlasatelem a dvorním heroldem velkého vůdce Agamemnona. Smál se a smál a vykřikoval z oken Konec konec konec!!! Ano, konec. Konec trójské války, konec nekonečných zvratů a nejistoty o vlastní život. Už nemusím stát po boku Agamemnonově, být jeho papouškem, konečně mám čas být chvíli sám, zcela sám. Užíval si té samoty, které se mu během války vůbec nedostávalo. Věděl, že je to dočasná samota. Za chvíli vtrhnou do paláce jiní, nebo on už bude volán, aby přispěchal za svým pánem Agamemnonem, hlásit další jeho pokyny k urovnání. Na zemi nalezl kousek trójského brnění. Uviděl v něm svou ztrhanou tvář. Deset let mě stála tahle válka, pomyslel si. Rozhlížel se po paláci. Obrovské Priamovo sídlo skrývalo ještě mnohá neprobádaná zákoutí. Rozhodl se jimi procházet, přestože si byl vědom, že mnohá schodiště jsou vratká a hrozí, že se propadne někam do sklepení a zahyne nesmyslně po skončení války, na vlastní hloupou zvědavost. Už tu někdo raboval, uvědomil si, když uviděl po zemi válící se náušnice a šperky, které určitě odpadly z rukou těm jeho řeckým spolubojovníkům, kteří už Priamův palác pohotově navštívili. Na nejvyšší polici stálo v hliněných dózách netknuté víno. Konečně se mohu opít, řekl si, beze strachu, že přijde velitel a budu odsouzen k smrti za narušování morálky, beze strachu, že kvůli opilosti přestanu být ostražitý a zahynu hloupě třeba i rukou toulajícího se civilisty, který mě bude chtít obrat o zlaté zuby, jež zahlédne v mých otevřených chrápajících ústech. Sundal dózu a pil. Nedá se ani říct, že pil - on zaléval všechny své vnitřní orgány lijákem vína, průtrží vína, teklo mu po bradě, po celém těle, zatékalo až k údu a on si dokonce vychutnával tu lepkavost vína na svém těle.
Když odtrhl dózu od svého hrdla, pocítil, jak se svět stává vratkým, a to přesto, že právě nyní, po válce, by měl být stabilnější. Uchichtl se. Víno, to je štěstí, zamumlal. Ale není nad naše řecké. Z velkých vypasených kuliček velkých jako bradavky našich řeckých žen.
Vrátil se k oknu. Ne, nesmím se vyklánět. Poválečný mumraj pod okny se nezastavil. Zrovna pod ním vedli trójské ženy. Ruce svázané, bosé, s potrhanými šaty... Nevěděl, jestli se mu to nezdá. Královna Hekabé, věštkyně Kassandra, manželka slavného válečníka Hektora Andromaché...Vulgární výkřiky Řeků. Odvádějí je do přístavu. Zítra je mají nalodit. Rozdělit je mezi řecké bojovníky. Postaví je do řady a podle zásluh budou procházet ti nejudatnější a vykřikovat, aby ostatní slyšeli. Tu chci, tu chci. tu chci. O trójské ženy je mezi bojovníky zájem, některé z nich jsou už dopředu zamluveny. Talthybios strnule kouká dolů. Trójská princezna Andromaché zvedne oči k oknu. Její zrak řeže Talthybia do tváří. Zakrývá si oči. Jakoby ho nějaká zvláštní síla od okna odtrhla, praští sebou na podlahu. Něco zapraská. Trhne sebou. Pod ním leží obraz. Prasklina, kterou Talthybios způsobil se táhne přes tři jemu dobře známé tváře. Velký trójský bojovník Hektor má prasklinu přes krk. Přes ten krk, za nějž ho strhl Achilleus, když ho honil kolem hradeb, až ho nakonec vítězoslavně dopadl. Vedle něj, hlavu položenou oddaně a věrně na rameně jeho věrná manželka Andromaché. Jí prasklina prochází přes srdce. Talthybiovi připadalo, že tou prasklinou jí bylo vyrváno celé levé ňadro. I z obrazu kouká Andromaché na Talthybia vyčítavýma očima. V jejím náručí syn. Astyanax. Prasklina se podivným způsobem zkroutila tak, že prochází středem Astyanaktova tělíčka. Doslova láme Astyanaktovo tělo vejpůl. Obraz pálí, vyzařuje tak silnou energii, že ho Talthybios nemůže udržet. Cítí, jak se kůže jeho dlaní přilepuje k rámu obrazu. S hrůzou v očích vrhá obraz ven z okna. Rachot střepů. Náhle slyší kroky. Co to je? Nikdy neslyšel kroky dunět tak silně a výrazně jako teď. To není normální. To není normální. Pokouší se je zastavit. Zastavit, stát. Na můj povel. Hraje si na vojáka. Pokouší se zastavit kroky, které se rozléhají celým Priamovým palácem a on už vůbec neví odkud přichází, jestli přichází jeden člověk či tisíce. Jestli se ho snaží obklíčit trójské vojsko nebo si pro něj kráčí jeho generál Agamemnón, protože nesplnil svůj úkol a neprovedl nějaké hlášení. Neví, neví, neví. Nikoho nevidí. Cítí v zádech něco podobného dechu. Cítí, že za jeho zády někdo dýchá. Ale není si jist. třeba je to jen zvláštní turbulence vzduchu, mezi těmi rozmlácenými okny, průvan, průvan. Otočí se. Za ním žena. Trójské šaty. Orvané, poválené v prachu. Nemá hlavu. Místo ní obraz. S prasklinami. Na obraze tři tváře. Vždyť jsem slyšel rachot střepů? Dvě hlavy mizí, jen jedna zůstává. Stále v rámu obrazu. Je to hlava Andromaché.
Ta hlava mlčí. Jen ty oči plné výčitek. Co to proboha bylo za víno? říká si Talthybios. Ta hlava stále mlčí. Kdyby alespoň promluvila. Ty oči se nedají snášet. Ty oči!
Nemůžu za to, byl to... rozkaz! vyrazí ze sebe Talthybios. Andromaché mrkne. Stane se něco zvláštního. Aniž by se pohnula, vychází z Andromaché dětský pláč. Odkud se dere. Vždyť nepohnula vůbec rty. Je to tenký, nenápadný pláč odněkud z velké hloubky té ženy. Ten pláč, tak zvláštní pláč. Připomíná zvuk letícího předmětu, který sviští vzduchem, pak náhle mízi někde v dáli a na jeho konci je tichý, avšak zřetelný náraz toho předmětu do cíle, který chtěl trefit. Bum. Nemusí říct ani slovo, aby zatlačila Talthybia do úplného rohu místnosti, aby se jeho oči rozšířily strachem. Strachem před sebou samým? Teď se tam krčí v koutě jako vystrašená štěnice.
Nemůžu za to, byl to ... rozkaz! opakuje zběsile, ale je to jen, jakoby v sebeobraně mlátil dětskýma pěstičkama kolem sebe. Neuposlechnutí rozkazu se trestá smrtí! U-po-slech-nu-tí roz-ka-zu zna-me-ná smrt! vyhláskuje pomalu, beze spěchu, s absolutně klidnou a ledovou tváří Andromaché. Nadechne se, vysloví písmeno U, ale Talthybios ji prudce zarazí: Ne, neopakuj to, prosím!
Ale už tomu nejde zabránit. Ačkoliv Talthybios zavírá oči, aby unikl realitě, stejně se mu nezvratně vrací obraz, v němž stojí před Andromaché a pokouší se proměnit v tvrdého, pevného muže. Takového chlapáka, který dokáže být dostatečně nemilosrdný na to, aby se mu při té odporné, úředním jazykem napsané větě, nezalkl hlas: Z rozhodnutí nejvyyšší válečné rady bude dnes ve večerních hodinách královský syn Hektora a Andromaché odsouzen k trestu smrti. Shozen z hradeb bez možnosti odvolání bude za přítomnosti svědků nejvyšší válečné rady, kteří dohlédnou na správné provedení úkonu. Úkon se děje v rámci pevně daných válečných pravidel, podle nichž se zakazuje ponechat naživu jakoukoli osobu mužského pohlaví z královského rodu z důvodu nebezpečí, které by královská krev nepřátel mohla znamenat pro naši drahou vlast! To řekl Talthybios, hrdý sám na sebe, bez jediného zaškobrtnutí. Jeho řeč zněla pevně jako učebnicový vzor Quintilianovy Rétoriky. Teď, skrčený v koutě, když slyšel tu větu z úst Andromaché, která s hlavou v rámu obrazu stála nad ním, se té věty bál. Připadalo mu, že pochopil, že někdy mohou už samotné věty zabíjet. Že není třeba ani činů!
A pak - ten další obraz! Tělíčko, v bílém zabalené, plachtí vzduchem jako list, tak byl lehoučký ten v peřince zavinutý. Astyanax. Někteří Řekové se smějí. Andromaché tomu všemu přihlíží. Talthybios na ni pohlédne. Zdá se mu, že Andromaché žádné oči nemá. Jen prázdné důlky. Za nimi mozek roztříštěný ztrátou všeho, co dává jejímu životu smysl. Hektora uvláčel Achilleus, Astyanakta svrhli z hradeb - je lepší nemít oči, je lepší nemít mozek.
Ne, to nemůže být živá Andromaché, ta přece kráčela pod okny paláce s ostatními ženami, spoutaná. To musí být přízrak, vidina. Nevím, co je horší, vědět, že má mysl je zcela vykolejená a přestávám rozlišovat mezi realitou a přízrakem, nechám se přízraky ovládat, nebo stát z očí do očí té ženě, které jsem tolik ublížil svým rozkazem, říká si třesoucí se Talthybios. Nevím, co je horší!
Rozbíhá se. Buď do ní narazím, a možná ji ublížím, nebo narazím do stěny, ale budu vědět na čem je má mysl. Budu vědět!! Jenže Andromaché těsně před ním ustoupí. A neví opět nic, ustoupila vize nebo je skutečná Andromaché tak pohotová?
Mám přivést další trójské ženy? praví ten podivný přízrak. Kam? Proč? Na co? zmateně ze sebe vyplivuje otázky Talthybios. Proč ženy? Proč sem? Proč ke mně? Nemám s nimi nic společného! Ani s tebou, Andromaché, vždyť přece ten rozkaz...
Se všemi trójskými ženami máš něco společného. Jsi přece řecký hlasatel! Andromaché zvedne rám obrazu. Zatočí ssebou. Má náhle jinou tvář. Čí je to tvář? Tvář Kassandry. Je v ní úděs. Křičící ústa dokořán otevřená bolestí. Tvář která se chce rozutéct do stran, aby neviděla to, co vidí. I tento výraz, tuto tvář si pamatuje.
Poznáváš ji? sekne slovem ta podivná žena s tváří Kassandry a hlasem Andromaché.
Ano, Kassandra, ale s tou přece...
Viděl jsi to.
Co jsem měl vidět?
Tehdy - v Athénině chrámu.
Ale to jsem nebyl já!
Viděl jsi to, nezasáhl jsi!
Copak jsem mohl? Víš přece, jaké má Aiás svaly!
Mám proměnit i své tělo? Abys viděl i její potrhané lůno? Mám vysvléct Kassandřino tělo před tebou, abys přestal kličkovat před svým svědomím?
Co po mně chceš?
Přiznání!
K čemu?
Že jsi zbabělec.
K čemu ti to bude, po válce. Stejně už ty věci nezvrátím! Nemůžu už zasáhnout, aby Aiás...
Ale budeš po válce žít sám se sebou.
To je moje věc, jestli jsem zbabělec nebo ne. Já budu žít sám se sebou. Já!
Andromaché se svléká. Vyhrnuje svou sukni. Talthybios poznává tělo Kassandry. Krvavé, potrhané stydké pysky od údu Áiasova. Talthybios si schovává oči do dlaní.
Dívej se. Teď se dívej! Když jsi to vydržel tehdy!
Do uší se mu zarývá jeho vlastní smích. Bylo to nedávno, ke konci války. Nedávno? Před pár dny, teď - ve dnech drancování Tróji. Áiás našel věštkyni Kassandru v transu sedět uprostřed na hlavním trójském náměstí. Mumlala si něco pro sebe. Je to blázen. Je to blázen, smál se ten hromotluk na celé náměstí a svolával ostatní řecké muže, aby se podívali na tu ženu, která sebou nepřítomně kývala dopředu a dozadu a zpívala si jakousi trójskou ukolébavku nebo přivolávala božstva, kdoví. A muži se skutečně shromažďovali. V Áiásových očích se zjevila podivná zvrácená touha. Pak řekl: Bláznivou, tu jsem ještě neměl! A pak přišla ta věta. Už ji nelze vrátit. Talthybiova ústa se otevírají. Klepe Áiasovi na rameno. Slyší, tak ukrutně hlasitě slyší, jak jeho ústa, ústa hlasatele Talthybia vyslovila tehdy tu větu. Jdi do to-ho, Á-i-a-s-i! Bu-de le-gra-ce!!!! A pak ten smích!!! Smáli se i všichni ostatní, proč zrovna on, Talthybios, by měl být výjimkou. Směje se s ostatními, když Áiás pronásleduje Kassandru po náměstí až do Athénina chrámu, všichni muži se s hurónským pokřikem vrhají do chrámu, aby byli u toho, když Áiás .... Kassandra řve bolestí, ale přes smích a skandování řeckých vojáků, ne nepodobné fandění na olympijských hrách, ji stejně není slyšet! Je po všem. Áiás vstává vítězoslavně, jako lovec od kořisti. Kassandra - pod sochou Pallas Athény, zůstává ležet jako vyřezaná. S rozkročenýma nohama, jakoby vyzývavě pro ostatní řecké muže. Ale v obličeji se jí nepohne ani nerv. Zkameněla ve svém zoufalství bezmocné ženy. Všechny svaly jí absolutně zatuhly.
Kdo chce jít další? Už je volno! řekne Áiás a vyzve muže elegantně pohybem ruky, jakoby je zval k milému filozofickému rozjímaní. Nikdo nenajde při pohledu na sošnou tvář Kassandry s němým výkřikem odvahu.
Kdo chce jít další? Už je volno! Kdo chce jít další? Už je volno! zpívá výsměšně Andromaché, která změnila Kassandřinu tvář a vrátila se ke své, nad Talthybiem, který se přesunul do protějšího rohu místnosti. Kdo chce jít další? Už je volno! Kdo chce jít další? Už je volno!!!!
Nech toho, prosím tě, nech toho!!!! zakřičí Talthybios. Ano, jsem...
Jen to řekni!
Jsem .... zbabělec. Jsi spokojená?
To neříkáš pro mě, kvůli mě.
Jakto že ne.
To musíš vědět ty sám! To si musíš být schopný přiznat, až tu nebudu...
Tak už odejdi!
Ještě nepřišel ten pravý čas, abych odešla.
Ještě nějaké další divadlo jsi pro mne připravila?
Já ne! Ty sám!
Talthybios odněkud zaslechl své jméno. Nese se vzduchem. Rozumí dobře? Talthybios! Talthybios! Nechť se okamžitě dostaví k vrchnímu veliteli Agamemnónovi! OKAMŽITĚ!!!!
Volají mě? Nebo je to zase jenom slyšina? Přizrak slova? Přízrak mého jména? Dívá se na Andromaché. Otvírá ústa, vyslovuje zřetelně jeho jméno. Ale ten hlas přece nevychází z jejích úst. Je to mužský hlas! Pokud jej dobře poznává, je to hlas jeho kolegy - hlasatele Eurybatha. Něco jsem prošvihl? Měl jsem něco hlásit? Jak dlouho tady vlastně jsem? Uvědomil si, že absolutně ztratil pojem o čase. Pokouší se vstát. Nejde to. Nohy neposlouchají. Die, pomož!!! Andromaché, pomož!!!
Andromaché mlčí, sošně stojí nad ním, pak promluví.
Zítra nás nalodí. I vy, Řekové budete odplouvat. Nás trójské ženy si mezi sebe rozdělíte jako kořist. Mnoho lodí nedopluje.
Jak to víš?
Kassandřina věštba.
Kassandřina věštba? Té přece nikdo nevěří. Je blázen.
Tak nevěř. Nikdo tě nenutí věřit.
A co ta věštba říká?
Říká, které lodi nepůjdou ke dnu.
Ona přesně ví, které? Věštba jí řekla jména lodí?
Ne. Řekla jména lidí!
Jakých?
Těch, kteří se určitě zachrání.
Nevěřím jí, je blázen!
Nevěř!
Zachráním se já?
Nevím. Podle toho, jestli budeš na lodi s těmi jmény, která se určitě zachrání.
Která to jsou?
Přece nevěříš bláznivé Trójance, že se její věštba splní.
Věřím nevěřím, ta jména chci slyšet!!!!
Pro nevěřícího jsou zbytečná.
Alespoň jedno jméno.
Víc bych ti taky ani neřekla.
Kdo z Řeků se tedy zachrání!
Nevím. Neptala jsem se, ptala jsem se, kdo z Trójanek se zachrání.
A?
...
No tak!
...
Prosím!!!
Andromaché!
Ty?
Ano.
Talthybios zarytě mlčí. Opravdu nyní neví, jestli má věřit nebo ne. Válka ho naučila nevěřit ničemu. Třeba si z něho ten přízrak, který před ním stojí, dělá legraci. Dobírá si ho pro to, že se zachoval jako zbabělec. Že ho považuje za zbabělce. Proč by mu tento přízrak ženy, která ho obviňuje, že se podílel na smrti jejího syna Astyanakta, nabízel záchranu? Proč?
Zamyslel se. Slyší kroky. Andromaché se ztratila. Vždyť tu přece teď byla? Zase ty kroky! A neví, odkud zní. Jak mnoho jich zní.
Andromaché! Nenechávej mě tu samotného! křičí. Nenechávej mě už nikdy samotného!!!
Tady je! Už ho máme!
Do místnosti vpadnou řečtí vojáci. Zmatenému Talthybiovi se zdá, že válka ještě neskončila. Vede je malý Áiás, ve tváři stejný úšklebek jako tehdy v Athénině chrámu. Všechno se k Talthybiovi vrátilo. Kassandru opět před očima.
Měl bych mít odvahu! Nebýt zbabělec! Odvahu k čemu? Plivnout mu do tváře? Vždyť to nepomůže, toho člověka nezměním! Když plivnu do tváře jemu, je to jako bych plivnul do tváře sám sobě! Ano, sám sobě. A plivnout sám sobě do tváře, to bych určitě taky potřeboval. Vždyť já to přece byl, kdo řekl: Jdi do toho Áiasi, bude legrace!
Malý Áias se blíží k Talthybiovi, bere ho za límec a zvedá násilím ze země. Agamemnón se po tobě shání! Copak jsi neslyšel volání! Po celé Tróji trubači vyvolávají tvoje jméno. A ty si tady v poklidu ležíš. Vypadá to, že sis zadělal na dost velký průser! Talthybiovi po patře krouží slina. Hledí malému Áiásovi do očí. Zdá se mu, že přízrak Andromaché se opět v místnosti zjevil a upjatě ho sleduje. Dokáže to, nedokáže?
Mazej k Agamemnonovi, jsi ožralej nebo co! zařve na Talthybia Áias. Že si všichni myslí, že když skončí válka, znamená to hned konec morálky! prohodí rozhořčeně Áias. Tathybiovi zní z jeho úst slovo morálka jako chuchvalec písmen beze smyslu. Jako hadr, kterým se vytírá podlaha.
Prokleté trójské víno! Ani neví, kolik hodin, kolik dní tady v sídle Priamově s tím přízrakem strávil. Nebyl to snad jed, to, co pil? Jed na krysy? Jed na ty, kteří nemají co dělat v Priamově paláci?
Odnášejí ho. Není schopen pohybu. Na podlaze zahlédl střepy. A zbytek obrazu. Na něm Hektór a Astyanax. Tvář Andromaché v něm chybí.
II.
Je degradován. On měl být tím, kdo hlásí povely k vyplutí z Tróji. Kdo rozděluje pasažéry na lodě. Mělo tomu tak být už včera. Ale on - Talthybios - nebyl k nalezení. Agamemnón pozastavil odplutí. Ne že by mu na Talthybiovi tolik záleželo. Bylo nutné někoho nového zaškolit. A to trvalo právě jeden den. Když se Talthybios znovu zjevil, bylo už rozhodnuto. Agamemnón nepotřebuje nezodpovědné. Po Agamemnónově boku už stojí nový herold. Mladý, krásný, ambiciózní. Plný sil a elánu. Je na něm vidět, že byl do války povolán až v devátém nebo desátém roce války.
Teď stojí Talthybios na břehu moře. Ne sám, ale jako součást davu. Tělo na tělo. Ve frontě na jakousi loď. Ale na kterou? Na tu, na níž najde Andromaché? Všude kolem zmatené pokřiky řeckých bojovníků.
Nevíte, jestli je na té lodi Andromaché? Nevíte, na které lodi je Andromaché? snaží se Talthybios horečně zjistit od ostatních. Musí být nenápadný, aby nenarušil řád naloďování. Neví. Nikdo neví. Jak by také mohli? Jsou to obyčejní řadoví žoldáci. Nikdo z nich netuší, jak si ti nejvyšší rozdělovali trójské ženy mezi sebou. Snad se to ani dokonce nesmějí dozvědět. Kdyby býval hlasatelem ... Komu asi Andromaché připadla? Kdo si ji vybral?
Stejně je to jedno. V pozici obyčejného vojáka si nemůže vybrat loď. Může být pouze vtlačen davem na tu loď, která mu byla přidělena. Zahlédl Agamemnóna, jak nastupuje na ten největší koráb. Copak po něm ani nevzhlédne? Po něm, jeho věrném hlasateli, který mu stál deset let po boku? Ne. Během jednoho dne přestal pro vůdce existovat! Takový je zákon války! Taková je morálka války? povzdechne si Talthybios.
Už stojí na lodi. Nad moře se naklání. Slyší zpěv. To pláče moře? Nebo je to zpěv trójských žen?
Ať měla věštkyně Kassandra pravdu nebo ne, teď už je opravdu všechno jedno. Ani mu nebylo dáno zasáhnout do osudu. Vesla se opírají do mořských vln. Pokřiky kormidelníků. Přežiju, nepřežiju! rozmítá Talthybios. V ústech se mu hromadí sliny. Vítr pomalu sílí. Loď se dostává na otevřené moře. Poničená Trója se pomalu ztrácí v oparu. Už jen obrysy pevniny ... a pak? Jen moře, moře, moře. Vítr sílí a sílí. Nějaký zbloudilý racek chechtá se Talthybiovi nad hlavou. Slyší dobře? Ten racek se směje jeho smíchem. Smíchem muže, který přihlíží znásilnění věštkyně v Athénině chrámu. Sliny v ústech se hromadí. Talthybios chce plivnout. Po rackovi? Nebo snad ne po rackovi? Obrovský chuchvalec slin vylétá z jeho úst. Proti větru, proti větru plival...
Slina mu stéká po tváři. Ale Talthybios vypadá spokojeně. Šťastně. Nechce ji ani setřít. Pokud dopluje, pokud dopluje až k řeckým břehům, chce si ji na své tváři nechat. Chce ji nosit. Hrdě. Nezbaběle. Ať bdí mezi jeho očima. Ta slina!