Co z kamene vyprchá? Chlad? Sochař ohřívá kameny vlastním citem, dává ze svého života více, než se žádá. Vede rozhovor s kamenem. Hladí mě po víčkách. Zkoumá vrásky minulosti, tvaruje budoucnost svými prsty. Jsem uhnětená z vlastní slabosti, šeptám. Kameny jsou rozezvučeny a sochař je líbá, rozumí kamenům více než člověku, hovoří s nimi mnohem častěji. Miluje kameny. Nikdy se netulí, ale přesto milují. Mrkla jsem, jako převrhnutá amfora roztříštila jsem se, orosená v slzách zalila jsem záhony jeho hrudi. Co z kamene vyprchává? Sochařovy ruce i tělo kamene splývají v harmonii. Tón po tónu odtesává to, co jej odživotňovalo. Tón po tónu jsme sochaři. Máš oči plamene a žháře, chceš tvořit, ale nepoznávám co. Jsem kámen, nedotýkej se mě!!! Sochař má svaly. Je vášnivý, své plody prohlédne, vidí duši kamene, vidí plasticky, v prostoru, dříve než se kamene dotkne. Má vášeň tvůrce. Kámen je bezbranný milující otrok, čekající na odkrytí své duše. Kámen trpělivě čeká na život, ale bojí se. Nedotýkej se mě, prosím...

* * *
Položili kámen. A nedali mu jméno. Habún Alsak vstává a probouzí ostatní příslušníky kmene k životu. Bubnové tóny se stále silněji derou do prostoru. V ohlušujícím řevu zaniká bojový pokřik tří hlavních bojovníků kmene. Habún Alsak přistupuje ke kameni. Dav ztichne v očekávání. Kámen mlčí a s ním celý národ. Ženy se otáčejí ke kameni zády. Kmenová tradice říká, že pohled do epicentra ve chvíli, kdy do něj vstupuje posvátný Šivaku, připraví ženy o schopnost rodit potomky. Habúnu Alsakovi jde o záchranu rodu především. Kámen stále mlčí. Habún Alsak v tom cítí něco zlého. Jeho kmen bude jednou umlčen jako všechny kameny. Habún Alsak vyčetl z kamene svůj osud. Najednou však zařve a praví ke svému lidu, že Šivaku právě promluvil. "Zpívejme píseň bohu Šivaku, jenž nás spasí. Šivaku nám prorokuje věčnost." Habún Alsak pláče. Ještě nikdy svému národu nelhal. Nyní musí. Šivaku se neozval. Šivaku zemřel. Alsakovy lkavé vzlyky rozpláčí všechny ženy, které nadále sedí hlavou ven z kruhu. Jejich oči neuvidí. A přesto sledují Alsakovo chvění - celým svým tělem. Ženy se vciťují do tónů a zvuků svých mužů, ženy jsou harfy rozechvívané větrem mužství. Kámen mlčí a vše se chvěje. A Abún Alsak právě říká ke svému lidu:"Šivaku k nám mluví: našim osudem je chvění..."

* * *
Položili kámen. A nedali mu jméno. Poriles XVII. si prohlíží z okna svého domu poušť. Vidí horizonty a stává se nepříčetným. Jak si někdo může dovolit zkreslovat mé obzory horizontem. Chci vidět až za horizont. Poriles XVII. se dotýká stěn paláce. Projde se znovu po domě, znuděně okopává všechny rohy, pak přistoupí opět k oknu a hledá na obloze Slunce. Slunce tam není. Poriles Slunce nevidí, visí přímo nad jeho palácem. "Slunce svítí sice na můj palác, ale nesvítí na mě. Jaký má smysl budovat takové paláce, když samotné Slunce se odváží vyhýbat se jejich vládcům. Co jsem to za vládce, že Slunce dává více mým stěnám než mě?" Poriles XVII. se dere na střechu, natahuje ruku po slunečních paprscích, touží po jejich zašimráních, ale Slunce se najednou schovává za mraky. Poriles dokonce ztrácí vlastní stín. Poriles XVII. chce být sám. Sedí na střeše, čeká na Slunce a hledí do holé pouště a na omezující horizonty, které mu patří. "Vidíš tamtem kámen? To bude střed mé pyramidy. Toužím po tom, abych i po smrti ležel ve středu, ve středu, u toho kamene, přímo vedle něj jako vedle svého bratra." Porilovi otroci už svážejí miliony a miliony šutrů z tisícikilometrové vzdálenosti. Pro vládce, který touží po nalezení středu. A jeho střčed se pomalu ztrácí, jako tajuplný Moloch bude odpočívat uvnitř pyramidy a čekat na smrt. Čekat na smrt, která jej oživí a udělá nesmrtelným. Poriles touží po nesmrtelnosti. Ví, že se stane nesmrtelným pouze tehdy, když kámen smrti bude jeho bratrem. Zde, na tomto světě, na něj zanevřelo i Slunce.

* * *
Položili kámen. A nedali mu jméno. Areno, Areno!!! Slunce se zrcadlilo v kalužích krve. Arena byla zbičována láskou, kterou sama obdarovávala. Přivázána k pranýři, oblizovala si bolavé rány a poplivané tváře toužila ponořit do krvavých kaluží, v nichž se Slunce koupalo. Celý život ji něco táhne ke Slunci, ke Slunci lásky, celý život končí v kaluži, špinavé, zablácené kaluži. Přivázaná na pranýř pokoušela se o modlitbu, chtěla zde, ve své vynucené nehybnosti, přivolat k sobě Boha. Procházeli kolem ní lidé z trhu, občas ji obklopili, doráželi, útočili a zraňovali slovem, bavili se, smáli, nelitovali. Areno, Areno, miluj ten kámen, který tě odtrhl od tvého života, miluj ten kámen, který tě zastavil na cestě, která za Sluncem nevede. Dívej se kaluže, dívej se na svou krev a to bláto. "Chtěla bych pít, chtěla bych pít to Slunce, třebaže se špiní v kaluži, je to pořád Slunce!!! Prosím!!" Arena nepolepšitelná. Ta její vášeň, se kterou životem doklopýtala až na pranýř. Někdo jí zakrývá oči. Ona vnímá jeho ruce, laskají se s její hebkou tváří. Ty ruce do sebe vsakují poplivané tváře, omývají je a Arena bude opět čistá. ČISTÁ!!! "Slunce se nekoupe v kalužích, ale je v člověku," říka si Arena a líbá jeho ruce stále zběsileji, je omámena dotykem, stejně jako když do ní vstoupí Bůh. Nenávist světa, který na mě plivá, je překrýván doteky. Orgasmus z doteku. Pociťujeme jej v kamenech, když celý svět na nás zanevřel. Arena toužila zůstat na pranýři, jen s jeho dotyky. Byla v tento okamžik krásná. Nadmíru krásná. A věděla to. A bála se to skončit. Bála se opustit svou krásu na pranýři. Slunce může udělat zablácenou kaluž krásnou, ale na dně kaluže nadále zůstane bláto.

* * *
Položili kámen. A nedali mu jméno. "Zde se láme svět, zde na tomto místě rozlomíme zeměkouli," řekli. Maryka bydlela před kamenem. Měla modré oči potoka, který protékal jejich dědinou. Měla dlouhé hnědé neurovnané vlasy, stejné jako rozbrázděná polní cesta, která vedla k jeho domu. Bahnivým, mokrým krokem kráčela Maryka domů. Déšť jí urovnal vlasy a zastřel slzy, které se rozpouštěly na zablácených botách. Ještě jednou se otočila za jeho domem, uviděla zhasnout světla, zahlédla v okně jeho stín, a tu se dala do běhu, přeskakovala kaluže, až se dotkla kliky svého pokoje a déšť i slzy se jí přestaly dotýkat. Matěj bydlel za kamenem. Celou obec před kamenem měl z okna svého domu jako na dlani, všechno mu tam dole připadalo maličké, ale roztomile maličké, tak jako jeho Maryčka, když se mu tulila v náručí, hlavu položenou na hrudi. Matěj se kochal tou zázračnou proměnou vesnice, když sbíhal do údolí, když vše se zvětšovalo a mohutnělo, když vše najednou patřilo jemu, protože on té celé obci běží vstříc s otevřenou náručí a chce ji obejmout. Maryka spává na jeho hrudi jako mazlivé kotě. Před kamenem, i za kamenem. Maryka byla naivní. Viděla vše v naprosté jednotě. Neviděla rozdílu mezi horním a dolním koncem obce, neviděla rozdílu mezi svými rodiči a rodiči Matěje. "Ta zablácená cesta je stejně dlouhá k němu i zpátky," říkala si Maryka. "Všechno je jednotné, všechno se miluje, všechno patří k sobě, viď, Matěji. Určitě by mi tady něco chybělo, kdybych nebyla na této zemi se vším pohromadě, s ptáčky, s květinami, s přírodou, s tebou, Matěji." "Matěji, viď že mi rozumíš, Matěji!!!" U kamene začali stavět zeď. Po zablácené cestě sváželi další kameny. Brzy, již brzy se zeměkoule rozlomí a koťata budou všude jiná. Brzy bude zeměkoule rozštípaná jako kameny v lomu. Tolik kousků, jak silná nálož je roztrhá.

* * *
Položili kámen. A nedali mu jméno. Usedli by. Znavení, zničení. Batohy na jejich zádech těžkly při každém kroku. Nohy s sebou vlečou spíše z ohleduplnosti k tělu, které by nebylo schopno se plazit. Kam vlastně kráčí? Kam vlastně míří? Proč stále bloudí? Opět stejný kámen. S narezlou barvou, se šklebem špatně odlitého, kýčovitého zahradního trpaslíka. Opět tentýž kámen, o který už poněkolikáté opírají své batohy a zkoumají směr cesty. Jsou tu už potřetí. Zbývá jim jediný směr? Kam asi dojdou? "Buď je těch bludných kamenů víc - a na více místech - anebo se z toho už prostě nevymotáme," praví pan O. "Mně už nikdo nikam nedostane, já už se nehnu. Řekněte doma, že jsem úplně, ale úplně ztracenej. A taky jim řekněte, že úplně ztraceným se velmi šťastně umírá, protože už nic nehledaj," pravil pan D. "Nelze pánové, musíme jít všichni. Táhnout za jeden provaz. Všichni jsme se navzájem zaručili, že náš výlet dopadne dobře. Nebojte se svých batohů, nebojte se svých nohou, nebojte se pádů, nebojte se cesty, nebojte se bludného kamene..." nezřetelně a vystrašeně pošepkával pan S. Pánové jménem O i S i D vstávají. Vydávají se čtvrtým, doposud neprobádaným směrem, odcházejí od bludného kamene. Ještě nevědí, že se nemohou vrátit domů. I když leccos by mohli alespoň tušit. Nic kromě cest kolem Bludného kamene neexistuje. Vše ostatní bylo zničeno. V jejich obci, odkud pocházejí, stojí jiný bludný kámen. S uzavřeným systémem cestiček. Jejich manželky a děti chodí s batohy po těch cestách a znovu a znovu se navrací k Bludnému kameni. Zbývá jim prozkoumat ještě jeden směr. A zítra také, jen jeden jediný směr. Kam asi dojdeme, ptají se děti. Obec není. Otcové, synové, dcery a matky chodí kolem jednoho Bludného kamene, protože není více Bludných kamenů. Ve jménu O i S i D se navzájem hledají. Ještě se nesetkali... Jak dlouho lidem trvá než pochopí, že Bludný kámen je jen maskovaným opěrným bodem?

* * *
Položili kámen. A nedali mu jméno. Vidí. černobíle. Ta černobílá se mu střídá v pravidelných obrazcích. Černá a bílá je symetricky rozložena. Vidí tak jak vidí, jako nějaký hĺoupý stařičký čokl, který nerozpozná barvy a orientuje se ve světě spíše čichem, intuicí. Je sice ochuzen, ale je spravedlivý, oběma barvám patří v jeho světě polovic. A pak přišla ona, Suverénně se posadila proti němu. Hrej bílými kameny, vybízela ho ona nonšalantní dáma v černobílém kostýmku, která vstoupila do místnosti bůhvíodkud. Panenkovskými řasami pomrkávala na něj a občas provokativně zavadila pohledem na hodiny. Uvědomoval si jak ho tlačí k něčemu, co nechce, ale přesto táhl, táhnul bezhlavě, takže ho musela opravit. Tak ne, tak to přece nejde, je to proti pravidlům. Vrať se a zkus to znovu!!! Nervózně si začal kousat nehty. Znovu - a už hrej, zakřičela a praštila ho po ruce tak prudce, že si udělal záděry. Symbióza barev se rozpadá. Černá se s bílou vzájemně nedoplňují. Žiji jen v polovině světa, v polovině barev, říkal si, zatímco ona neustále a neúprosně sledovala časomíru. Černá barva je barvou nepřátel. Budeme hledat cestu a klíč k jejich smrti. Dnes je bílá barva královskou, přesvědčoval se, ale pak si uvědomil, že ta dáma proti němu sedí v kostýmku černobílém. Vládne snad ona oběma barvám? Zatemnila mu mozek? Kdo je vůbec ta dáma, že si osobuje právo poroučet mu, co má dělat s časem, kolik času má na ten či onen tah. Chtěl po ní mrštit figurkou, ale všas se ovládl. Nebylo by to fér. Začal litovat, že hraje s bílými kameny. Chtěl si přesednout, dát jí příáležitost, aby táhla jako první. Autoritativně to zamítla. Bezhlavě táhl, psí oči sklopené. Dáma zakroutila hlavou a cynicky se usmála. Nezastavil sis čas, mladý muži. Vyjeveně na ni koukal. To fakt musím? Nemusíš, budu klidně a ráda dělat tahy ve tvém čase.

* * *
Položili kámen. A nedali mu jméno. "Chtěl jsem výš, než sahají nebesa." Už už jsem celý ten studený masiv Pamíru držel v dlani. Kámen obrů. Elegantní, naparáděný král mezi kameny vzpínal se přede mnou jako divoký kůň. Ržál, řehtal se mé malosti, dorážel na mě, chtěl mě sestřást ze svého sedla, nadobro setřást, abych už nikdy nemohl lézt znovu do arény horských velikánů. Kámen obrů, chtěl mi vzít život. Nesnáší pokoření vrcholu. Bílá lysina na temeně jeho hlavy mě provokovala, vzrušovala svou bělostnou čistotou. Kolik lidí se jí dotklo. kolik hladilo a objímalo? Už už jsem držel celý ten obrovský masív Pamíru v dlani. Na vrcholu jakékoli hory nabývám dojmu. že se zeměkoule - když se zakutálí ve vesmírném prostoru - musí zabodnout právě tímto vrcholem do nebeského ráje. Protože já v tom ráji pokaždé při šplhání k vrcholu byl. Ano, přiznávám, chtěl jsem výš, než sahají nebesa. Ale copak je na tom něco špatného? Kolik lidí na zemi touží po vrcholech, přitom zavření ve sklepeních svých bytů pokuřují lehké sparty, popíjejí černé kafe a civí na televizní obrazovku. Chtěl jsem výš, a byla to má cesta... Teď padám, letím, mé tělo je rozbíjeno na miliony kusů. Už nejsem. Ale meteority z mého těla se pohybují směrem nahoru, nahoru k horolezeckému ráji. Pevně tomu věřím. Ještě jednou promiňte, chtěl jsem přece pouze výše, než sahají nebesa.

* * *
Položili kámen. A nedali mu jméno. Tento kámen jméno má. Jmenuje se Olga. Ten kámen je má sestra. Ten kámen je náhrobní. Olga. Roztroušená na olomouckém poli za krematoriem. Z tělíčka třináct dní starého je minimum popela. Nevím ani o jednom zrnku z popela těla Olinky, ale je mi, jako bych ho polykal. Nikdy mě mí rodiče na to pole nezavedli, neřekli: "Tak tady letěly vzduchem její ostatky. Letěly jako pampeliškové chmýří, které se zachytí na jakékoliv půdě, aby zrodilo nový život." Jedno to chmýří z Olžina života určitě muselo dopadnout do mého srdce. Má sestra byla starší. Nikdy jsem ji neviděl. Ani nevím, kolik mi bylo let, když to prasklo. V šuplíku s doklady jsem objevil její rodný list. Kráčím s ním za maminkou, vyděšený, vyplašený, pokládám to před ni. Tehdy jsem viděl maminku plakat. Chmýří Olžina života měla v sobě také. Už velmi dávno. A velice hluboko zarostlé. Ztratil jsem se v pokojíku. Rodný list mi máma sebrala z rukou. Slzy skapávaly na rodné číslo. Ty slzy byly pevné. Pevné jako matka dvou synů - jako má máma. Ty slzy vytvářely pyramidu. Na stěně pokojíku jsem si promítal obraz života mé sestry. Obraz života, který se nekonal. Batole, dudlíky, počůrávání. Lození po čtyřech, první krůčky... a pak jsem se narodil já. Ona byla o necelý rok starší a vlastně mě vychovávala. Říkala mi, jaké je to ve škole, když jsem se ještě rochnil v postýlkách po obědě při odpoledním klidu v mateřské. Byla to velká učitelka. A pak ty dětské bitky. Hry s panenkami. Jak jsem se jí smál! A ona mi ničila skokanský můstek, cesty pro auta, osady indiánů. Maminka otevřela dveře pokojíku a život Olgy zase najednou ustal. Obejmula mě kolem krku a políbila na čelo. Jak to mámy dělávají, když je jim do breku a potřebují utěšit. Potřeboval jsem vlastně to samé. Schoulil jsem se jí do klína jako štěně. Pohladila mě po vlasech. Ještě více jsem se k ní přitiskl a neslyšně zašeptal: "Maminko, že si pořídíme sestřičku?" Mlčela. Nechtěla lhát. Má sestra se jmenuje Olga a nikdy jsem ji neviděl. Vím, že je krásná. Jako moje máma. Někdy mám chuť jí napsat dopis. Ale neumím psát mrtvým.

* * *
A to je to úplně poslední, co jsi kamenem stačil napsat. V geometrických obrazcích, v podivuhodném, monolitickém uspořádání, spletenci nitek, krychlí, kvádrů, v často ponuré směsici barev a tónů žili lidé. Obklopeni kameny svých jeskyní a těl, uvězněni v krystalické struktuře svých krabicovitých domů rodily se jim děti a myšlenky. Ani síly neměly, aby kamenem házely po Božím mlýnech, ani nevěděli, kdo že je don Quijote se zlomeným kopím. Pohybovali se možná ulicemi New Yorku, Honkongu či Tokia, jako oblázky zanesené v konkávě každodennosti. Jen pár stalagnitů, trvalých a pevných zkrásnělých a zvrásnělých kapkami času, pohybuje se jeskyní života. Nesouhlasím s Platonem, v mé jeskyni idejí jsou konkrétní lidé, konkrétní stalagnity, na které lidé háží mincemi či se jich se zasněným výrazem a zdáním šťastné budoucnosti dotýkají. Taková je i má babička. Vlasy zašlého krevele, tváře drsné opuky, v očích lesklá slída. Zlato přírody. A to je to úplně poslední. co kámen umí psát? Vzpomínky? Chlapeček na pláži, sopel visí mu z nosu jako z kráteru hněvu jeho rodičů, placatým břidličákem vytváří serpentýny nikde nekončíci řeky. Až bude velký, skočí do ní. Skočí do ní střemhlav, hlavou dolů. Bude věřit, že je plná vody. Jeho řeka. Protože ji vybudoval. Na dně této řeky objeví se kámen. O něj roztříští se mu hlava. Chlapeček si vzpomene na svou babičku a další stalagnity, ostré, špičaté, svítily v jeho dětství tehdy, když řeku budoval. Bylo to dlouho, dlouho předtím, než do ní skočil. Podivná řeka času, nepevných tvarů, podléhá říční erozi. Podivná řeka času placatým břídličákem vyrytá do plážového písku - kdypak ji smetou vlny moře. Řeka času, bezmocná proti moři času, po přílivu vyjevila své pravé dno. Na něm oblázky. V nich obrázky. Jeho i naše stalagnity. Babička - i ti další. A babička skáče, v podivných panelákových obrazcích skáče panáka, skáče mezi nimi, hodila kamenem směrem ke smrti. Skáču za ní, za jinými, hážu kamenem, kam dopadne. Mám nohy špinavé od provlhlého písku a utírám si sopel, vísící jak Ježíš na kříži. Čas, skrytý v moři a řece, se mne ještě takřka nedotknul. Není příliv. Deset maličkých prstů na rukou, špinavých od mokrého písku prohlížím si v zapadajícím slunci. Jako zapomenuté stalagnity vytáhnul jsem je z řeky času. Deset stalagnitů, které mám rád. A mezi nimi babička. PS: Nezoufejte, babičku lze nahradit kterýmkoli stalagnitem, který milujeme.

* * *
Výsledek boje s kamenem? Střepiny v písku. Bušil jsem do kamene a jiskry kolem mne vytvářely ohňostroj. Pryč ode zdi, pryč ode zdi... Světlušky, žhavé poselství křemene, odrážely se od drolících se zdí jako intimní obrázky lidského života, jako drsná skutečnost filmového dokumentu. Jako slova, která se zarývají vehementně pod kůži a i přes malíček na levé noze si chtějí hledat cestu k vrávoravé duši. Bušil jsem do kamene s vervou, kterou snad mohl vládnout pravěký lovec hledající jistotu, jistotu plápolajícího ohně. Utichl jsem - bez ohně pod rukama. Ani mi nemuseli říkat - mlč. Byl jsem ztěžklý, vyčerpán - a jediným výsledkem mého úsilí byla ta zkrvavená, rozdrásaná stěna. A taky ruce. Chtěl bych je umýt ve vodě, ale nebyl jsem si jist, zda poznám, co je čisté a co špinavé. A navíc není v mých silách dívat se na umírající vodu a díky své touze po čistotě poskvrnit vodu infekcí ze mě? Hledal jsem sníh. Abych alespoň do něj mohl otřít slzy krve. Hledal jsem sníh. Slunce jej spálilo...stále jsem bez cíle. Díval jsem se střídavě na ruce, umlklý křemen a bolestně zrýhovatělou stěnu. Mohl bych znovu a znovu bušit, překonávat únavu, mohl jsem opět hledat jistotu" nebýt té stěny, která... ...slyšeli jste, upadlo další zrnko. Ztratilo jistotu? Jistotu ostatních zrnek, které ho doposud držely mezi sebou? Doslechl jsem se, že hrubé nečistoty se dají smýt pískem. Měl jsem jen dvě krvavé ruce a odporný pocit, že už i to je příliš mnoho. Hledat písek? Zbytečné - je všude, všude kolem mne. Nemohu. Nemohu - ve své touze po čistotě dosáhnout čistoty bez boje, bez námahy. Vždyť zkrvavení rukou stálo takové úsilí. Už dávno utichly světlušky křemene i mé ruce. Všechno trvá věčnost. Nevěděl jsem nic o intimitě lidského života, drsnosti reality ani o nebezpečí slov. Jediným svědectvím všeho, co se doposud odehrálo, byl ten kámen, ta zeď, odevzdaně zničená realitou, lidským životem, lidskými životy, slovy. Slovy, kterými jsem tak bezhlavě bušil do křemene. Radili mi nejspíše dobře. Radili mi včas odejít ode zdí. Vstal jsem. Pomalu jsem kráčel k ní. Té, jíž jsem ublížil. Ruce jsem pevně přitlačil k jejímu povrchu...nestačil jsem ani zakřičet, ale jako bych si vzal její bolest, jako bych byl pokryt žhavou lávou a chladem zároveň, jako bych zahořel a zčervenal jako malý nesmělý chlapec, který drží prvně ženské Ňadro, jako bych byl pln chladného studu nevěrného dospělého muže. A zeď už nepromítala žádné filmové okénko. Pouze to s otiskem mých prstů, a stále a stále dokola přehrávalo to ničivé plátno stěny jako na kolotoči stopy mé krve. Mé zkrvavené ruce, ruce, ruce... Kolik zrnek upadlo ze stěny? Kvůli mé nevybíravé hygieně. Kvůli očistě, která byla možná zbytečná. Nabral jsem do dlaně oprýskanou a strženou minulost té stěny. Nabral jsem to, co se nikdy nevrátí na původní místo. Prosíval jsem ji mezi prsty, tu písečnou minulost, její zrnka padala bez jakékoli vzájemné vazby. Ze souvislé stmelené stěny proměnila se zrnka v chaotický dav mikrometrických částeček písečného prachu. Částeček bez naděje. Částeček beznaděje? Částeček bez hledání jistot. Mezi prsty mi zůstaly zaklíněny jen větší střepy křemene, z něhož jsem se ještě před chvílí snažil úpěnlivě vykřesat - co, co jsem se snažil vykřesat. A ještě několik, několik málo zrnek uvízlo v dlani. Našly soudržnost a vzájemné vazby. S mou dlaní. S mou krví. Nechtěl jsem a snad ani nemohl myslet na možnou infekci mé krve. Prohlížel jsem si pak dlouho ty bílé křemeny. Bělavé střepy křemene červené od krve...Prohlížel jsem si někdy dříve zeď, zrnka a křemen, všechno to, v čem jsem hledal jistotu? Proč jsem musel čekat na krev? Bušil jsem, opět jsem bušil, bušil do kamene s vervou, kterou snad mohl vládnout jedině pravěký lovec. Bušil jsem do kamene tak, aby všechny úlomky a jiskry křemenného ohňostroje mířily do mého obličeje, do mých slepých očí... Světlušky, žhavé poselství křemene, odrážely se od drolící se tváře jako intimní obrázky lidského života. Jako drsná skutečnost filmového dokumentu. Jako slova, která se zarývají vehementně pod kůži a i přes malíček na levé noze si chtějí hledat cestu k vrávoravé duši.