Vojna a bič
Byli jsme jak nožem přeříznutí vojáci. Ani socialističtí, ani kapitalističtí. Jako v té pohádce o chytré horákyni, co běží a jde zároveň, nahá je i oblečená, a nikdo neví, co z toho je vlastně pravda, tak je rozostřená. A ona se všem směje, že všechno tak všem rozostřila, že je neuchopitelná a nepojmenovatelná, ta horákyně, a tak se mi taky jevila ta doba, která se zlomila uprostřed. My už vždycky budeme zlomení uprostřed, už nás nikdo nesešije, bude nás možná na té straně porevoluční přibývat, nějak to bude bobtnat, budeme z těch let "po tom" trošku více opulentní, ale říznutí tím vším zůstaneme.
Rukovali jsme v říjnu osmdesát devět. Než jsme odjížděli, televize ukazovala už sice něco jako perestrojku, ale jinak vzduch pro nás a kolem nás stál a my jsme na nějaký pohyb nebo vítr ani moc nemysleli, bylo nám čerstvých osmnáct, žili jsme si své normální životy v normálních maloměstech daleko předaleko od Prahy, každodenní a dennodenní. A tak, když se rozhodli kontrolovat nám v dubnu osmdesát devět šourky, jestli jsme vhodní k obraně socialistické vlasti, sháněli jsme se, jako generace předtím, jen po modrých knížkách, a někteří z nás to uměli, a jiní ne. Neřekli nám, kdy to přijde, to stříhání hlav a oblékání odporně zelených uniforem, to vyhnání z domovů, transport ročníků sedmdesát a sedmdesát jedna "k obraně socialistické vlasti".
Na mě to přišlo v říjnu. Bylo to jako rána kyjem, ale nejde to, rozčilovat se, vlečou vás na vlak, vy jste ještě mladí, máte za sebou jen pár výletů, samostatný žádný, a oni vás vlečou - od maminky, z lůna skoro, přiznejme si to, více jsem poznat nestihl než ten život u maminky…
Byli jsme děti zlomu, a tak se to všechno vyjevilo v celé své směšnosti, a také my jsme svoji směšnost projevovali, žádné hrdinství, kdeže, na takové věcí není asi čas, když se věci lomí a lámou.
Přišli tehdy, že prý v Praze na Václaváku studenti stávkují. A že kdo z nás se postaví proti nim - dobrovolně, ať zvedne ruku. Já už si nepamatuji vůbec, jak to bylo s těma rukama, nějak nám asi zmrzly, ale dívali jsme se všichni po sobě, možná jsme ruce v tu chvíli neměli, ale někdo ji zvednout musel, pak začaly asi nějak přibývat, to listování pamětí je zvláštní věc, ani rukou se v nich nedopočítáš, těch, které chtěly střílet do lidí.
Vzpomínám si, školili nás - v politickém školení mužstva. PŠM se tomu kursu říkalo, ukazovaly se tam obrázky, kterak Stanislav Devátý klade pasivní odpor. Později jsem si uvědomil, že tohle ta doba měla, takové absurdní pojmy, jako pasivní odpor, nebo bojovat za mír. Všiml si toho i Benjamin Kuras, který říká, že bojovat za mír je jako šukat za panenství, a tak nám to ukazovali, že když někdo leží nehybně na ulici, tak je zlý, a je potřeba s ním zatočit. Bál jsem se potom jenom tak si lehnout, někde usnout, abych taky nebyl tedy odporný. A taky Havla ve vile nám ukazovali, byli jsme tedy vzdělaní, věděli jsme o našem budoucím prezidentovi, ještě dříve než našim prezidentem byl, tak oni byli prozíraví, ukazovali budoucnost, které se tolik báli. A pak to přišlo, ten zlom, 17. listopad, a po něm zase politické školení mužstva, a já si pamatuji, jak ten lampasák, jehož jméno si už nepamatuji, tam před námi stál, všechny fráze se mu vysypaly cestou; stál tam, ústa naprázdno otvíral jako ryba leklá, nebylo kterým směrem školit, byl taky rozříznutý dobou, tedy spíše bál se, jak ho ta změněná doba pořeže, jestli ho nevyštípe za slova, která pronese. Byl tam nahý bez své vlastní osobnosti, on asi nikdy žádnou osobnost neměl, ale doposud za ním stálo to pevné "sloužím socialistické vlasti", a to tam nebylo, za těmi zády, tak se tak skoro i otáčel, jestli za jeho zády někdo nestojí. Viděl ty naše oči, na něm v něm zapíchnuté. Četl jsem si pod lavici nějakou akční detektivku, kohosi tam honili na loďkách v lagunách, nějaké gaunery, a přišlo mi to směšné, nějací agenti tajní v knize, a nad námi bezbranný lampasák, jemuž uplavala loď…
Honili nás po cvičáku. Ty, kteří měli strážit hranici československé socialistické vlasti. Jednou - běželi jsme, byl to takový blátivý běh v plné polní a hrálo se asi na to, kdo bude první. Asi. Jeden Slovák nemohl dýchat. Na samém chvostu toho hejna mladých kluků, že prý nemůže už ani popadnout dech. Chtěl jsem se mu pomoci. Ale to se nedělá. Když já jsem si představil sám sebe, na hubu jak padám, a všichni hlavu otočenou ode mě, nevidí mě na tu hubu padat, nechtějí mě vidět! Běží za svým, nemohl jsem jinak. To se však prý nenosí. Pomáhat těm, co jsou na chvostu. Křičel na mě velitel nějaký: Vykašli se na něho, tady běží každý za sebe! To je jeho problém, že nemůže!
Neuměl jsem v tu chvíli uvažovat jako voják. Prostě jsem se vykašlal na svůj běh. Jenomže tady se prostě nepomáhá. Já myslel, že je to jinak, že musí být ta pomocná ruka. Ne jako ve Spartě - kdo nestíhá, toho ze skály srazit. Nechtělo se mi běžet vůbec, nohy mi ztěžkly, vším tím. A skutečně jsem na tom chvostu byl. Nevěděl jsem, proč se běží, kvůli čemu se běží, co má být mojí odměnou, co je cílem. Nebyl jsem jako pes, na němž se zkouší Pavlovovův reflex naučený. Žádnou odměnu mi moje poctivost nepřinášela. Jen dojít, ztratit se v davu. Vykašlat se na soucit. To se chce. Opustil jsem toho Slováka. A stal se opět nenápadnou myší - schovanou v šedi ostatních.
Možná všichni poběžíme, hlava nehlava, sami, jen sami za sebe, říkal jsem si, ti slabší budou odpadat. Možná to tak má být. Přirozený výběr silnějšího. Chytřejšího. Vychytralejšího. Mnozí budou hledat zkratky a zkraty, aby první v cíli byli. Těm na chvostu nemilosrdně utečeme. Těm, kteří nechytnou správný dech.
Střepina.
Kunderovský "žert" v těch dnech zlomových, žert do nohy zapíchnutý. Házeli. Ostré patrony, přestože se to nesmělo, házeli do rozpáleného ohniště uprostřed. Soudruh nadporučík Potůček a ještě několik mazáků. Mezi zákopy na cvičáku, oheň pak bláznivěji tancoval. A oni se u toho, tomu, smáli. Věděli, že házet ostré do ohně se nesmí, nadporučík Potůček to musel vědět, přece, ale takové zábavě nelze odolat … A nakonec jedna z těch střepin žertovných končí v pravé noze Potůčkově.
Dál už není zajímavá ta skutečnost, jak Potůček do mdlob upadá a je do nemocnice odnášen a to, jak se hrdinové nehrdinští najednou chovají, ale směšnohrdinský boj soudruha nadporučíka Potůčka s pravdou. Vidím, jak před ním stojí ta nutnost přiznání se. Lékař mu navrhuje, že prohlásí, že střepina, která se v jeho noze ocitla, pochází ze zbloudilého roztrženého tlumiče na slepé patrony, který se na samopaly na cvičeních nasazují. Že napsat takovou lékařskou zprávu, aby nebyl vojenským soudem vyšetřován, není vůbec žádný problém. Ale on se rozhodne pro pravdu. Ta pravda vyvolává smích. Slova o hlouposti. "Nabonzoval sám sebe!" smějí se záklaďáci. Přišlo jim to směšné, mým kolegům vojákům, že to vlastně nebyl zápas s pravdou, jenom si Potůček sám sebe spletl s jinými, na které na vyšších místech žaloval a které udával. A že teď si vystačil sám se sebou. Sám sobě udavačem.
Ta střepina takto se do vás právě zavrtávala. Co vlastně tím chtěl dokazovat, když to bylo už po revoluci? Chtěl jít příkladem ostatním vojákům? Nebo se jen bál nevyzpytatelnosti vojska, když se doba změnila, že by ho někdo stejně udal? Nebo si řekl, tohle je první řádná pravda, na které se mohu slavnostně projíždět demokratickou zemí a křičet "Pravda vítězí"? Možná si uvědomil, že mohl ublížit i jiným…
Je to takový čin zbloudilý - pravda, které se ostatní smáli. A já jsem nevěděl, proč se smějí. A trochu jsem se děsil těch mladých kluků, kteří se smáli tomu, že říkat pravdu, když se nabízí vysloveně pohodlná a bezpečná lež, je nesmysl. Tam někde v té střepině se možná lámal chaos následujících let, jak bude s pravdou zacházeno, jestli bude směšná a říkat ji je k smíchu, a když už se řekne, tak je skutečně jen planým gestem do vzduchoprázdna, protože tou pravdou očištěni nebudeme.
Byla to jenom taková frajeřina - hloupost, házení ostrých patronů do ohně.
Jen poznámku do závorky.
Nemám moc rád v textu slovo soudruh. Zdá se mi, že slovo soudruh v próze čtenáře musí odpudit, jakoby se vyprávělo o něčem nepříjemném minulém, a my o tom vlastně příliš slyšet nechceme. Ale možná je to proto, že to slovo tak nějak zjednodušuje člověka, že je pak jako konzerva v té próze, na níž je nalepeno "vepřové ve vlastní šťávě". Nebo například "lečo". A on už je pak vepřové ve vlastní šťávě, a o jeho skutečné chuti se nic nedozvíme, protože ta je v té konzervě, my víme přibližně, jak vepřové ve vlastní šťávě chutná, a zpravidla všechna vepřová chutnají stejně, ale přesto, mohli bychom se ptát, z jakého prasete je právě toto vepřové udělané. Ale to se neptáme, když vidíme tu nálepku na konzervě. A já chci tu konzervu otevřít a podávat ji se zelím a s jinými pochutinami, které vařila ta doba, ať se ukáže, ať pustí svou pravou šťávu.
Když jsme přijeli na vánoce osmdesát devět domů, všechno se to kolem nás trikolorovalo. Najednou jsme objevili, kolikže barev má naše vlajka. Můj mozek byl ještě poněkud zpresován politickým školením mužstva, těmi pasivními odpory a Havly ve vilách, byli jsme jako Alex v Burgessově Mechanickém pomeranči, když ho vyšoupnou do reality, a on je jí totálně oslepen, na krok nevidí a nerozumí, ze zkumavky ideologické vystrčený na vzduch, loká to všechno, dech popadá, ale oblíkat se mu trojbarevnou kůži nechce. Někde mi pořád na mozku, v tom zmatku těch dní, seděla jako moucha ta tátova slova, pravda je vždycky někde uprostřed, tak já si ji představoval, jako stopařku, která chytá auta v obou směrech, tu pravdu, takovou prostitutku zmatenou, které je jedno kam nasedne. To někdy jsem si ji takhle představoval, a zase jindy jako pevný sloup, kolem kterého se krouží, proto je uprostřed, a nikdy se k ní nedostaneme, ale můžeme na ni vidět, je takový maják uprostřed těch zmatků, a vidí ji, kdo umět chce a umí. Já to tehdy asi neuměl, pořád v tom svém člunu díval jsem se kupředu, kruhy kolem té pravdy jsem dělal, klapky na očích, ale kdo jí vlastně tehdy viděl, a kdo ji vidí dnes.
Bylo mi přece jen pouhých osmnáct a musel jsem být tehdy jako medvídek Pú. Myslím, že jeho myšlení je pomalé, on by revolucím vůbec neporozuměl, jemu když praskne balónek, tak dlouho zjišťuje, že balonek vůbec praskl, pak jej hledá, a na všechno se tak poctivě, pomalu, pozvolna se doptává, i po těch věcech, které jsou tak průzračné a srozumitelné, že nechápeme, proč to tomu Medvídkovi Pú tak dlouho trvá. To myšlení. Mně ty dny po revoluci i v ní taky tak nějak praskly pod rukama. Zalehl jsem je svým tělem? A možná nás bylo více, kteří jsme netancovali spontánně dervišské tance radosti z osvobození od bývalého režimu, jenom proto, že jsme tehdy pořádně nerozuměli těm náhle prasklým balónkům.
Doba chytré horákyně ale pokračovala. Když se v dobách chytré horákyně drží hladovka, ztloustnete ze strachu, abyste nezemřeli hlady nebo se lečo stává jednoduše gulášem. Ona ta změna režimu neznamenala pro nás na vojně nic jiného než příležitost k tomu bojovat za to dostat se co nejdříve domů. Nebýt zavřený čtyřiadvacet měsíců v něčem, jehož smysl jsme postrádali. Armáda se jevila zbytečná najednou, nebylo ani proč ji stavět, zdálo se nám, svět bude růžový, takové barvy jsme mu malovali asi (byli jsme přísahající socialisticky, ale najednou jsme, ještě s přísahou v sobě zakořeněnou, měli být armádou nesocialistickou, nikdo s námi ale nikdy tu socialistickou přísahu nezrušil.).
A jedinou formou pasivního odporu, dá-li se tomu tak říct, bylo nežrat. Přesněji řečeno, vyhlásit všude, že nežerem, abychom tedy umřeli co nejdřív, když nás z těch kasáren nechtějí o něco dřív pustit. A křičet, že bojujeme za svoji pravdu! Nikdy jsem tolik nepřibral jako v čase hladovky. Měl jsem tehdy službu v kuchyni, zavřeli nás do skladu, buchty byly, a my jsem měli připravovat brambory nebo něco, co se nakonec stejně na tom oficiálním obědě nejedlo. Ale i buchty tam byly, v tom skladě, pamatuji si, bylo to hloupé myslet si, že naše tělo a žaludky jsou podobné tělu sysla, že lze do něj uložit a pak po troškách si ubírat a doplňovat energii. Z toho skladu museli jsme se nejspíše vykulit v době hladovky, totálně, totálně přežraní. A myslím, že jsem nebyl sám, všichni jsme takto nějak z tajných zásob tu hladovku přežívali, lépe přežírali. Nic nebylo tak jak mělo být a my jsme tedy vstupovali sami do takové společnosti plné nových polopravd - s hladovým praporem, avšak s buchtami za škraněmi. Nakonec jsme si takto vyhladověli dva měsíce, strávil jsem na vojně dvacet dva měsíců. Našimi hladovějícími hrdinskými činy se teď už nechlubíme, přiznáváme se k pravdě plných škraní a ukazujeme tak svou prozřetelnou "vychcanost."
Patří sem i ta kočka. Nebo kocour spíše? To už bylo později, asi tak o rok, to už se nám ta demokracie usazovala a já byl přemístěn ze Zadního Chodova do Holešova. Nevěděli jsme sice kam a jakým směrem se ta demokracie usazuje, ale kolena se nám už tolik netřásla, myslím tím té naší československé dvojzemi, nebo chcete-li dvojdomku, a nic nenaznačovalo, že by se něco mohlo zlomit ještě nazpět.
Ta kočka, co o ní budu psát, byla úplně apolitická, úplně všední, a přesto sem na toto místo v povídce tak trochu politické úplně a beze sporu patří. Byli jsme zavření ve vojenském vězení. Z té touhy po svobodě už jsme totiž někteří opouštěli kasárna, jak se nám zachtělo. Ten chaos, co v nich panoval a nikdo nevěděl pořádně, kdo v nich vládne, jsme prostě začali využívat, ale někdy, když se chybovalo, klec spadla, přece jen. I já do ní byl lapený, za to, že jsem po ženské v nevhodném čase a okamžiku toužil. Tak jsem si musel čtrnáct dnů odsedět, za trest jsem byl upoután k harmonickému klidu, oproštěn od všech kasárenských povinností téměř, to už tak totiž chodí, že ve vězení si odpočinete. A v té době přeci jen jsme, my kasárenští vězňové, vyrazili na čerstvý vzduch - za prací, odpadky sbírat. A mezi námi Alex. Je zvláštní, že se jeho jméno shodovalo s postavou z Mechanického pomeranče. Odpadky se povalovaly pod okny. Na bodák je bylo možno nabodávat, ať to je rychlejší, a to taky Alex dělal. A najednou, kvíkot ostrý, vzduchem řezal, krátký byl, pak ještě jeden. A pak už ticho. Otočil jsem se. Alex kočku v rukách. Ještě dýchala. Trochu. Tak škubavě z ní to živé odcházelo.
Měl jsem sucho v hrdle, ne že bych se o to své hrdlo bál, nejsem kočka. I když třeba pro někoho jsem? Otázka ve mně, vevnitř, ucpávala mě. Nakonec vyšla. PROČ?
I odpověď přišla.
Protože mi kdysi za mlada skočil za krk kocour!
A teď mi to tak přišlo - ty kočky, v dnešních křovích přikrčené, budou to odnášet za všechny ty kocoury z dětství...
Nikomu to nepřišlo divné, ta kočka bajonetem zabitá, a všichni pak asistovali u stahování kůže, bachaři, co nás vězně měli hlídat, taky. A dokonce radili, jak se to musí správně, aby ta kůže se nepoškodila. A pak tu kůži, jako skalp z lovu po minulosti, která tolik ublížila, vystavili si v baru, kde pili pod tou kožkou kočičí pivo. A chlubili se jí.
Nikdy se při pohledu na tu kůži kočičí nedozvím nic o tom kocourovi za Alexovým krkem v jeho dětství. A nikdy tu kůži nepochopím. Nikdy. A nikdy ji pochopit nechci.
Myslím, že ta doba měla také zvuk biče. Úzkostný zvuk biče. Vidím slovenského pasáčka vepřů, "vojína Chupíka", pod okny našich holešovských kasáren, kterak bolestně plachtí jeho bič, on v opilosti sténá, nikdo mu nerozumí, ani on sám sobě, byl jakousi podivnou chandrou vyhnán ven od svých prasat, aby tu před ostatními uprostřed hluboké noci svůj východňárský stesk vylil. Smrdí jeho hadry, ty monterky vojenské, po vepřích a krysách, mezi nimiž spává. Myslím, že to byl až tatarský pláč vykořeněnosti. Někomu vzali kořeny, on teď jakoby ani nohy neměl, srdce vlastně nemá. A chtějí po něm, aby tam dva roky žil. Pro Chupíka se žádná revoluce ještě nekonala. Byl v pasti jakési totalitní. V myšlenkách ujížděl si daleko na svůj východ, vodkou a slivovicou se věčně posiloval, aby tam v těch svých myšlenkách byl rychleji. Aby se vznesl a vytrhl se z místa. Občas i ty své dva poníky, na nichž šrot pro prasata vozil, bezhlavě proháněl po kasárnách. Nikdo mu na jeho bolest nebyl schopen nic říct. Lampasáci mlčeli. On byl v tomto smyslu pánem v tom vojenském vězení.
A tak tedy, má ta doba pro mě také pronikavý zvuk jeho biče. Kvílí mi nad hlavou, abych ji pochopil, co vlastně pro mě znamenala.
Byli jsme skutečně jak nožem přeříznutí. Jen se na nás teď podívejte, banda pětatřicátníků. Pětatřicátníci, hoši jako lusk… Tak se to zpívá v té písni? Nebo jinak? Všechno se to od té doby zkotrmelcovalo. Psát tyhle věci o zlomových časech je vlastně zábavné. Mnozí psali, krátce po tom prožitém. Uvnitř toho chaosu, už tehdy to většinou hned znamenali. Já v sobě nosil jen tyto střepy, střepiny, buchty ve škraních, biče a kočky probodnuté. Ale tu řeznou ránu napříč, kterou jsme tehdy zažívali, si uvědomuji. Byla úplně jiná než pro ty, kterým šourky nekontrolovali před vstupem do demokratické společnosti. Kteří do ní vpluli bez uniformy. Nevím, jestli jsem ochuzen oproti těm, kteří ty první roky svobodné dýchali venku. My jsme měli svůj malý totalitní stát, byť v rozkladu, nadále. Revoluce, nerevoluce. To tak totiž na vojně bývá. Věci se tam hýbou pomaleji, ale možná, možná o to více do hloubky. Jako myšlení medvídka Pů?
Vladimír Fekar