Zápisky z domu, v němž umírá don Quijote

Když se don Quijote spolu se Sanchem Panzou vydali zápolit s větrnými mlýny, netušili, jak jejich boj dopadne. Don Quijote dokonce ani nevěděl, kdo je jejich skutečným soupeřem.
Znal jsem ženu. Větrné mlýny mlátily lopatkami o křehký monolit jejího těla, i srdce a duše byly nuceny existovat ve víru lopatek. Ta žena stejně jako don Quijote nedokázala svého soka přesně pojmenovat. Vlastně se o to ani nesnažila.
Mlýn života, který v ní rozpoutal boj na život a na smrt, rozerval její donquijotské srdce dne 21. ledna 1996 na pokoji č. 41 v přízemí domova důchodců v městě Chobčice.
Sbohem, má sladká Dulcineo, tak jsme to spolu dohrkali až v hrob.
Když jsem se rozhodl nesloužit vlasti se zbraní v ruce, netušil jsem, že to, čemu se slangově říká civilka, je utírání posraných zadků devadesátiletým stařenám. Netušil jsem, že sice nesáhnu po zbrani, která zabíjí, ale přesto uvidím umírat více pěšáků života než jich v mírových dobách umírá na bojišti.
Socrealistická zvrásnělá tvář místního domova důchodců se podobá babičkám z prvního patra, na jejichž kdysi panenské pleti eroze stáří vyryla znamení času. I zatuchlá jeskyně, z níž vycházel Kristem znovuvzkříšený Lazar, byla by útulnější než tento dům na samém konci města. Mířil jsem k němu přes koleje.
O stáří jsem měl tehdy pořádně matnou představu. Na jedné straně jsem viděl své babičky a dědečky, jejich bodrou a usměvavou tvář, někdy hubatou. Viděl jsem absolutní přímost v jednání a chování, jakou můžeme vidět jen u městem nezkažených lidí. Viděl jsem své zlaté, ale navíc idealizované babičky a dědečky, podle jejichž podivné činorodosti by si normální člověk pomyslel, že důchodcem se člověk stává teprve tehdy, když dostane úpřímnou a neskrývanou chuť pracovat. Druhé stařečky a symboly stáří jsem znal z učebnic. Podivné zahloubané, zarostlé a vousaté. Nebyli to většinou malí zahradní trpaspíci, ale velikáni moudrosti, před nimiž jsme se my, prostí študáci, měli hluboce a poníženě sklánět. Ty dědoušky jsme nakonec stejně nevnímali jako lidi, ale jako soupisy knih, znění definic a vzorců, jako parní stroje a ruchadla. Jejich tváře se ztrácely za obrazem jejich činů. Třetí obrázek o stáří mi přinášela televize. Bizarní a groteskní postavičky v televizních seriálech se sice mnohdy rádoby přibližovaly k životu, přesto na mě koukaly skrze podivné sklo, za nímž se díky elektronkám, kabelům, kontaktům vytváří falešná umělá realita. Tak takový byl můj obraz o stáří: rodinné, knižní a televizní schéma.
Byla tehdy rosa na kolejích. Rychlík se bleskově prohnal, několik cestujících mávalo a hlasitě pokřikovalo - na mě, rozespalého poutníka ranní rosou. Vžil jsem se do situace podivného cestujícího, který míří z prvního vagónu za lokomotivou - pěkně proti směru jízdy až do úplně posledního vagónu vlaku. Tam se pak, unaven dlouhou cestou napříč, nepodívá, kam vlastně šlape a udělá rozhodující krok do prázdna. Najednou už v tom nejedeš, Radime, vlak jménem život se řítí dál a ty ležíš na kolejích a pomalu, pomalu umíráš. A nebo je to naopak, Radime? Sedíme snad v posledním voze toho podivného rychlíku a vydali jsme se na cestu po směru jízdy - směrem ke strojvedoucímu? A nakonec tam dojdeme, opatrně zaklepem na dveře strojvůdcovy kabiny, a on nám opatrně napoví, co s životem: "Dále."
Najednou vidíme to, co jsme doposud neměli možnost odhalit ani náhodou. Konečně patříme na cestu před sebou a otázky, kam se vlastně řítíme, jsou zodpovězeny. Hledíme na tu úžasnou krajinu s otevřenou hubou a vykulenýma očima a na trpkou cestu špinavým vlakem s rozervanými sedačkami, skrz jehož šmouhatá skla nebylo nic vidět, raději pomalu zapomínáme.
"Holky pojďte se podívat na to malý ucho."
"Ježišinki, no to se už vůbec nedivím, že na tu vojnu nešel, dyť takový tintítko suchý by nebylo na vojně dobrý ani do rizota, co by si na něm vzali!!!"
Všechno se musí překousnout. Ta hnědovlasá, která mě tak suverénně titulovala malým uchem, seděla na židli doširoka rozkročená a připomínala spíše přepracovaného rubače uhlí než hodnou a skromnou pečovatelku. Budiž, řekl jsem si, každý je jiný, někdo není do rizota, někdo není do života. Představa, že se já, malé ucho jménem Radim, budu muset takřka denodenně setkávat s tímto ženským kombajnem, mě iritovala více než jsem si chtěl vůbec připustit. Jmenovala se Bára, Barborka, jak jsem později zjistil. Dost často jsem pomýšlel na to, zda se rodiče nespletli, vždyť jejich dcera je učiněná barbarka. Marcela, ta druhá - jemně distinguovaný a odměřený Modrý anděl s poněkud širšími stehny než její německý vzor - byla spíše pečovatelkou o své nehtíky, pusinku a jemňoučkou pleť než o důchodce. Jazykem rádoby eroticky vytvářela na svých rtech magické kruhy. Možná mě chtěla vzrušovat a provokovat, ale asi jsem to tehdy nepochopil. Ty její magické a erotické kruhy mi totiž připomněly mé praxe, které jsem zažíval na zemědělce ještě před rokem. I když jsem se chtěl cítit nad věci, stále ve mně přetrvával vztek z úvodních posměšků. Pokusil jsem se nevyzpytatelně zalichotit: "Holky, jste fakt brutálně krásný." Vyprskly smíchy, ale už jsem nečekal, jak se dále bude jejich brutální krása projevovat a zmizel jsem ve dveřích ředitelky Domova. Věřil jsem, že alespoň tam najdu ženu na svém místě.
Život je něco jiného než nač člověk myslí a po čem touží, jeho nejhlavnějším tajemstvím je totiž tajemství paradoxu. Člověk touží po nesmrtelnosti, a ejhle, je nucen střetávat se se starými lidmi, aby se mu otazníky nad možností nesmrtelnosti a smyslu života v hlavě rodily jako muchomůrky. A zároveň je nucen s pohledem na stáří stárnout s ním. Touží po tom, aby byl obklopen krásnými a zároveň inteligentními ženami a přitom narazí na dva mladé ženské netvory v bílých pláštích pokorných pečovatelek. A pak si uvědomí, jakým pokladem vlastně pro tuto planetu jsou krásné a inteligentní ženy, v jakémkoliv věku. Takové bych dal zvěčnit do muzea voskových figurín místo rockových hvězd, politiků, vědců, protože právě takové už pomalu vymírají. Obyčejné, a přitom krásné a inteligentní ženy, prosím, proč nepadáte z nebe?
Když se člověk otrká a zvykne si na vyčpělé a nepříjemné aróma moče, která tak nepříjemně ozvláštňuje celé spodní patro ležáků, může po čase dokonce tvrdit, že vychutnává exkluzivní druh živočišného parfému. Faktem je, že jsem se se spodním patrem Domova nemohl dlouho smířit. Převážet na vozíčku muže, který svým zkaženým zkaleným zrakem vnímá svět jako karikaturu vlastního utrpení, vyslechnout několikrát denně jeho nesmířitelnou a stereotypní kritiku na alotrie světa, v němž žijeme, a nakonec pomáhat na onen "zasranej svět" jeho jedinému malému hovínku, je pro mě více vyčerpávající než výstup na - abychom nepřeháněli - Gerlach. Ptám se: "Už to bude, pane František," a on svědomitě tlačí. Tlačíme tak spolu takřka každou neděli ve stejném čase a mnohdy i přes týden, potřebuje společnost, aby mohl vykládat, barvitě - o válce, sexu za první republiky, pomluvit babky, jejichž dnešní móresy vůbec, ale vůbec nechápe. "Pane kolego, pane kolego," říká mi, když si jdu sednout do sousední kabinky, abych jakože předstíral, že mi to taky nejde. Nejde mi to samozřejmě, protože se o to ani nesnažím, panu Františkovi to však ohromně zvedne sebevědomí. "No tak, pane kolego, už budeme muset jít, co vám to tak zase dlouho trvá." Pan František je bývalý legionář, tak si odhadem spočítejte, kolik mu je nyní let. Je to jeden z posledních mohykánů, bohatý a otevřený člověk, když projíždíme na vozíčku kolem starých babiček a on jim kyne a bezzubým úsměvem jim vzdává hold, připomíná mi velké a slavné vojevůdce. Pan Fratišek se právě vrací z vítězné bitvy, z královské bitvy s velkou stranou, stranou záchodovou.
Jestliže pan František se mi jevil od počátku jako přísný odměřený chlapský škorpion, schopný v pravý okamžik bolestně uštknout, pak paní Anastázie se ke mně naopak chovala jako mírumilovná kouzelná babuška, ochotná splnit každé přání. Pak se něco náhle zlomilo, nikdo mi nevysvětlí proč, její kolovrátkový jazyk se dal do pohybu, neznala v pomluvách bratra ani sestry, a hraná přímost se proměnila v důraznou nenávist ke všem. Nebo to byla závist? "Jedeš od mé postele, ty zaječí fracku!!" zaječela na mě kdysi. "Myslíš si, že tu můžeš, synku, rozkazovat?"
"Ale paní Anastázie, já vás jen žádám, abyste mi dovolila vyměnit vám prádlo, je to fakt nutné." "Já jsem se nepočúrala!", pak se plačky zamkne pod peřinou."Až budete mít takový roky jako já, budete se v tom válet každej den." A pak se na vás najednou usměje:"Tak se nezlobte, já to tak nemyslela!" a pohladí vás po tváři.
Šílená Stazi. Miluje i nenávidí a obojí zcela naplno, nedělá v tom rozdíly.
"Radime, tak co, za kolik?" ptá se starší ošetřovatelka Marie. "Byl tady nedávno jeden, nó trošičku tmavší blond než ty bych řekla, a představ si, vzdal to. Pořád křičel, já se na to můžu vysrat, půjdu radši ke kanónům. A jak tak pořád křičel, tak to nakonec udělal. Jó chlap je sračka, vždycky to všem říkám. Nechtěla bych je vidět rodit." Marie se vcítila do role místní biblické Máří. Strašně ráda se před ženskýma vychloubala, kolik mužů, často pánů zvučných jmen, skončilo v její roztoužené náruči. Je fakt, že v jejím vyprávění hrála roli bohatá zkušenost z četby Harlekýnů. Nakonec však stejně neutajila svůj smutek, že každá další noc s mužem, který ji nakonec odbyl, začal být posléze hřebíkem do rakve jejího vnímání lásky. Skutečnej chlap se nakonec dlouho nemohl najít. Asi proto o svém posledním příteli mluví jako o spasiteli, vykupiteli jejího hříšného života. Jak dlouho? Překvapovalo mě a neustále překvapuje, jak promyšlenou legendu o vlastním životě si dokázala - sama pro sebe - snad ze smutku, snad pro zábavu vytvořit.
Když jsem poprvé zůstal na noční, vyběhl jsem až do posledního patra, v něm ještě tři nejzdatnější dědkové, které ani hluboká noc nezlomí, mrskali svůj lízaný mariáš. "Mladej, chybí nám jeden do kvarteta, pojď. Nebude to žádný tragický hazard, představ si každej do hry vloží svoje roky. To je výhodný, né. Dáš nejmenší vklad a můžeš vyhrát nejvíc!" bavili se na můj účet.
"A co když prohraju?"
"Ale prosím tě, vždyť nikdo nemůže v tý hře přece prohrát, tady můžeme pouze všichni vyhrát. Když vyhraješ ty, schováš si naše roky k vlastnímu životu a před smrtí si na ně vzpomeneš. Počítej s tím, že když s našima rokama budeš dobře hospodařit, budeš tady asi o dvěsta let déle než normálně. No, a my začneme zase pěkně od nuly, pěkně den po dni, od narození. Když naopak prohraješ, začneš to od plínek pro změnu ty, my svoje roky vyhodíme a o tvoje se všichni tři rozdělíme. To se nějak zmákne, tak hraješ?" Byla to krásná karetní konstrukce, společně jsme se zasmáli. Myslím si, že tihle chlapi žili své životy pořád stejně, a bylo zcela jedno, jaká jim právě přišla karta. Ale hrát o roky jsem s nima nakonec přeci jen nešel, stěží znám totiž pravidla lízaného mariáše. Až se ho naučím, pak si to s nima pořádně rozdám.
Sen noci svatojánské. Vyškrábal jsem se té noci na střechu Domova důchodců. Přemýšlel jsem, proč právě on se tyčí nad Chobčicemi jako pyramida, pohřebiště slavných faraónů. Nad některými městy dohlíží kolosální hrady a zámky, Chobčice mají svérázného strážce - Domov důchodců.
Tam dole noční mravenčení, kýčovitě světélkující ulice, barové zpěvačky s obnaženým poprsím, opilý stařec, hluchý pes a kočičí pré na střeše Vondrákovic statku. Všechno v dokonale vyvážené kompozici. Genius loci mého města. Chobčice si ve své maloměstskosti chtějí vybudovat image úhledného, precizního turistického centra, ale ruce místních lidí, ještě stále dostatečně provoněné hnojem, se ještě dlouho nenaučí přijímat bez řečí hamburgery od McDonalda. Sen noci melancholické. Tam někde mezi těmi okny svítí moje Klára, čte si Žáčkovu poezii nebo se možná učí biolu, matiku nebo něco úplně jiného. Tam někde možná stojí u okna moje Klára a dívá se právě směrem k Domovu a vůbec ji nenapadne podívat se na střechu.
Sen o řádu. Světelný chaos tam dole nesmírně surově kontrastoval s přesně připraveným a nalinkovaným harmonogramem pro přežívající staroušky. Snídaně, oběd, svačina, večeře. Nezbývalo nic jiného než vzít karty a lízat mariáš. Třebas o život. Nakonec i dědoušci emigrující pryč ze zakletí řádu museli jít spát. Pečovatelka Marie je požehnala svým lítým hněvem - jako stádo buvolů. Zkrocení "zlí dědečkové" se pouze pousmáli. Noc na vrcholu. Můj orgasmus z pohledu na doposud živé a žhavé městečko pod námi. "Radime, pojď dolů, někdo se zase probudil!!!" Konec hříchu.
Obživlé snové obrazy paní Boženy, v nichž křičí, promlouvá, pomlouvá, sténá, směje se (to naštěstí nejčastěji) nejsou pro mě ani pro personál žádnou novinkou. Dnes nás však volá jiná než kdy jindy, hlavu zabořenou pod polštář a natahuje ruku jako tonoucí směrem ke mě. "Pane vojáku, pane vojáku, dejte mi ruku, štípněte mě, dejte mi facku, pusu, to je jedno, kopněte mě do zadku, ale hlavně mi na rovinu řekněte, jestli sem živá!!!" Pohladím ji po tváři a pak zkusím změřit tep, který se nepravidelně valí do mých naslouchajících dlaní. "Lehněte si klidně, paní Boženo, a povídejte." Paní Boženě se už několik týdnů zdává o smrti. Snad je to z touhy po rychlém konci, snad si po celý život ráda zahrává a riskuje, balancuje na tenké lávce nad ohromným oceánem prázdnoty.
Kupodivu si paní Božena smrt většinou maluje do růžova. Vidí dlouhý nebeský žebřík, po němž kráčí jako kabaretní hvězda - a už zpívá ze spaní. Pouhá a skromná My Fair Lady z chobčického domova se sladce obouvá do známých a banálních tónů: "Jen pro ten dnešní den stojí za to žít, jen pro ten dnešní den..." a přitom přesně ví, o kterém to dni zpívá. Nahoře na ní čeká mladej blonďatej frája s blankytně modrýma (nebo spíš azurovýma?) očima, v bílým nažehleným kvádru a béžové naškrobené košilce. Ze sáčka mu vykukují drobounká zakrnělá křidýlka. "To víš, Božka, my andělé už dolů nějaký ten pátek nelétáme, jednak jsme si zřídili dalekohledy, abychom to hemžení a mravenčení na planetě měli pěkně pod kontrolou, a jednak, kdo by si chtěl svoje bělostný oblečky a křidýlka špinit o ten váš smog." Božka si zpívá, žvatlá a chichotá se radostí ze spánku, a tak se směje celý pokoj s ní, protože miluje radostná zdání své Boženky ze Slavonic. A pak ten anděl na konec celýho snu povídá. "Jsem rád, žes přišla, Božka, Já už stejně nevím pořádně, jak to tam dole vypadá. Lidi jsou totiž nenapravitelní, uhlídat se všichni nedají a cestu do nebe už stejně většina ztratila. A tys ji našla, Božka, asi to ještě nebude tak špatný." Paní Božena je ve své podstatě velká optimistka. Ač ateistka, v dobré bílé anděly s krásnými kukadly od té doby prostě věří.
Na snech ji nejvíce fascinovalo, že byly barevnější stokrát víc než všechny reálné věci kolem ní. Nakonec si toho blonďatýho křídlatýho šoumana z varieté "Nebe" vzala. Teď všude možně rozhlašuje, že už není vdovou. "Jsem vdaná za lenivýho anděla, kterému se nechce lítat za mnou na zemi, a tak tam nahoře čeká, až přijdu domů." Dnes poprvé paní Božena ztratila barvu. Poprvé v dlouhém seriálu o smrtích. Asi jinej režisér či co. "Bylo tam všechno tak škaredě tmavé a černé, všude krysy a popelnice," pláče paní Božena.
"Říkám si, Božka, pojď odtud, dělej něco, nebo tě tu krysy ohlodají nebo někdo zastřelí, sprostě zezadu jako tvýho tátu za války, a já nic, stojím tam jako zařezaná, chápete to, vojáčku, no chápete." Tu náhle zaklepal paní Boženě na rameno její mrtvý manžel. Paní Božena polykala slzy a já měl dojem, že šťastný blonďatý andílek umírá s jejím náhlým smutkem. "A pak povídá, jako Karel, můj muž, jestli už jsem za nim přišla nadobro a cože jsem mu jako přinesla. A prej jestli nejsem naštvaná, že se tak dlouho neukázal." Paní Božena spočinula svému muži na rameně. Cítila vůni společného hrobu, když jí manžel políbil na čelo a povídá jí. "Jsi pořád stejně krásná, vůbec ses nezměnila. To je ta krása života, co mně už tady chybí, lásko." Až potud to bylo krásný, jenže pak se jí manžel začal pomalu roztékat před očima, přesně tak, jak to nedávno viděla v jednom morbidním americkém hororu. V té chvíli paní Božena vykřikla. Teď sedím u její postele, já, civilní vojáček Radim, který jsem jejího muže nikdy nepoznal, a zcela pohlcen tím podivným snem pláču s ní. Kdyby byla skutečnost černobílá, asi by mi nejvíce vadilo, že nepoznám barvu očí. Všechno ostatní je v podstatě u každého člověka stejné a není v tom nic mimořádného. Bílé zuby, červené rty, nějaké to ochlupení a pak jen kůže, snad oranžová, u někoho žlutá, bílá, černá, Taky vlasy můžou být sice různé, ale pouze oči nabízejí rozsáhlejší barevné spektrum. Oči jsou spektrem života, svádí, pálí, bolí, jiskří, doufají, žalují, hněvají se, smějí se i pláčí.
Paní Božena si prohlíží svět očima už značně zakalenýma, nedobře vyléčený šedý zákal ji chtě nechtě odsoudil k tomu, aby krajiny snů byly mnohonásobně obrazově kvalitnější. Není sama, kdo se po chodbách domova pohybuje se zrakem křehkým a slabým jako náruč rudých růží v třeskutých mrazech. Přes všechnu tu šeď v nich vidím něco ze zářivé blankytné modři. Proto asi ta velká láska. Anděl. K jeho kukadlům jdou oči paní Boženy přes svůj soumrak krásně do páru.
Většina žen, které zde leží, jsou matkami. Poznávám z jejich pohlazení, jakými matkami asi byly.
Jsou stařenky, které zásadně nehladí. Zarputile, se skloněnou hlavou či naopak povýšenecky generálskou se plouží po chodbách, nesmíte jim pomoct, bojují o berlích, sakrují, těžce oddychují, přecházejí od televize ke snídani, obědu, večeři, pak mrzutě v osamocení v pokoji vykouří jednu nebo dvě cigarety za sebou. Zařízení, ve kterém žijí, je pro ně nesmyslnou klecí. Ale mnohem bolestnější klec mají uvnitř, jejich největší zábavou jsou nejčerstvější klepy o personálu i spolubydlících. Vyhýbám se jim, i když vím, že zasluhují stejnou péči jako ostatní, neli větší. Jsou v podstatě odvážné, mají nesmírnou odvahu zůstat vnitřně zcela osamocené. A pak jsou tu jiné mámy, zavolají vás: "Vojáčku, vojáčku." (Pro většinu jsme tady vojáčci, armáda spásy). "Povězte mi něco pěkného," a přejedou mělkou měkkou či naopak strupovitou a ustaranou rukou po tváři.
"Povídejte!!!"
A vy musíte vymýšlet, improvizovat, skládat básně, hrát divadlo, rozesmutnět i rozveselit, protože v tom okamžiku jste pro stařenku Bohem i šaškem zároveň - jak to ostatně v životě často chodí - a k tomu jste pro ní vlastním dítětem, protože ve vás najednou spatří obraz svého syna, či dokonce dcery.
Jaký je to krásný paradox, když si uvědomím, že jsme tady dětmi na obou frontách, každý svým dílem. My většinu z nich znovu učíme, aby se nám přestali posrávat, vyměňujeme jim prádlo, oni žvatlají, pláčí, říkají si o dudel jménem pohlazení. A přes všechnu tu senilní dětinskost jsou to právě oni, před nimiž jsme jsme zcela v plenkách, kteří nás svou životní zkušeností učí skromnosti a všední moudrosti žít.
"Co chcete slyšet, babi, mě nic nenapadá."
Přísahám že už nikdy nebudu opakovat tuto stupidní větu. Několikrát jsem ji bláhově zpočátku použil, nevěda, že mi vůbec nepomůže dostat se ze zajetí jejich očekávání. Smutné oči zklamené stařenky jsou totiž horší než smutné oči umírajícího psa. A to mé svědomí prostě v žádném případě nesnese.
Jsou tu však také ženy, které matkami nikdy nebyly nebo o své syny či dcery přišly. Pro ně je pohlazení opravdovým darem, a abych řekl pravdu, je uměním naučit se obdarovávat spontánně a přirozeně, bez křeče v ruce, v pohledu, v duši. Babičky nemají často odvahu říct si o pohlazení, jen toužebně prosí staropanenskýma očima. Poprvé jsem jednu z těchto osamocených tulaček životem pohladil po čtrnácti dnech práce v Domově. Zažil jsem něco mimořádného, cítil jsem skrze kůži, tlukot vlastního srdce a vlastní nervozitu, jak jí projela celý život potlačovaná touha po harmonii ve dvou. Její oči řekly "Děkuji" a já jsem raději odkvačil za dalšími povinnostmi. Každé pohlazení zde v Domově má podobu krásné rozvité a rozkvetlé růže. Může vždy čímsi ranit, hluboko z osobních vzpomínek najednou vypluje trn osudového pohlazení, které se už nevrátí. Anebo může alespoň na chvíli vrátit krásu, čistou krásu. Uchopit bezbolestně růži pohlazení je v Domově velkým uměním, stejně velké, jako umění růži správně podat. Ano, jsou tu staré panny, na něž se běžně ukazují dlouhé výsměšné nosy a o nichž se vyprávějí nechutné, boubelaté a jedovaté i lascivní vtípky. Jsou tu a nikdo je na první pohled nepozná. Zaskočí vás však silnou a neustále neukojenou a neskrytelnou erotickou touhou, která se schovává pod pláštíkem otevřené vstřícnosti.
Zde v Domově se žije vším. Rukama, jež hladí a vyměňují prádlo, stírají podlahu, očima, které vidí a pozorují, hledají potřeby každého z nich, ústy, která promlouvají, napomínají, ochutnávají z připravené stravy pro všechny, nosem, který cítí pach moče, kuchyně i podivnou vůni staroby, ušima, jež naslouchají nářkům i radosti, duší, přede vším zavřenou a zamčenou, a přesto čím dál otevřenější a chápající. Teprve po půl roce práce v Domově jsem našel odvahu pojmenovat nás všechny zcela otevřeně. Jsme zloději. Celým tělem, všemi smysly od nich přijímáme vše, co mají, vyprazdňujeme studnu jejich životní moudrosti, zcela bez kapky studu.
"Jsou tady oni pro nás, nebo my pro ně?", ptává se mladá pečovatelka Jana, navýsost rozčilená svou prácí. A sama si taky odpovídá: "Asi tu musí bejt oni pro nás, protože kdyby byli někteří z nich trošku soudní ke způsobu svého života, svému zdraví, raději už sami od sebe umřou. Oni asi žijou jenom proto, abychom my měli nějakou práci." Paní Jana se nenaučila za celou dobu, co zde pracuje, ani brát, ani dávat. Práce v Domově ji naučila jedinému - okrádat sama sebe.
Přesto si vždy při její zdrcující teorii představím Domov důchodců jako absurdní továrnu, v níž podivní homunkulové jsou vyživováni a udržování uměle při životě jen pro to, aby několik desítek zaměstnanců tohoto ústavu mělo co dát doma do huby svým nenažraným krkavčím mláďatům.
Čínská zeď. Nějaký čingischán ji začal před lety budovat, aby dal lidem práci, hej, vy čeští a moravští dědkové a báby, žijte, jen žijte, jste kameny do mozaiky čínské české zdi.
Je pravda, že paní Jana je pečovatelka cynická a ironická a nic z jejích slov nelze brát zcela vážně. Naštěstí. Ale tento úsměšek stranou ji prostě odpustit nikdy nemohu.
Návštěvy. Jsme svědky úpřímných, ale častěji falešných darů, podávájí se ruce, hladí se, ale nikdo pořádně neví, co je divadelní hra a co je nefalšovaný život.
Někteří z nich se sem chodí podívat jako do útulku pro psy. Nabídli k prodeji svého někdejšího miláčka, který se jim stal najednou pohodlným, a teď už jenom čekají, nedočkavě, kdy přijde ten nový páníček, který si přichází nakonec pro každého a na nikoho nezapomíná. Tihleti podivní pejskaři, jak jim říkám, jsou zde naštěstí mimořádní. Ta faleš z nich kape na sto honů. Patetičtí herci, prohlížejí si soucitně vetché tělíčko a neustále se svého miláčka ptají: "Nepotřebuješ něco??". A přitom jsou to oni, kteří NĚCO potřebují, a stranou, aby to stařičké publikum nevidělo, vypouští svou zásadní monologickou otázku: "Jak dlouho ještě?" Ale babičky a dědečkové nejsou hloupí. Všechno z očí těch rodinných patetiků, synů, dcer a mnohdy dokonce i nakažených vnoučat, všechno krásně vyčtou a pak, stranou té omladině, aby neslyšela, ptají se spolu s Hamletem: "Být či nebýt?". A potom už jenom spěchají, spěchají krásně, pohodlně a neslyšně umřít, aby se ta absurdní hra dlouho nenatahovala. Kolik z nich už asi bylo takto nepřímo zabito a zavražděno myšlenkami na smrt? Říkám, že smrt není nikdy přirozená. Buď je katastrofická, anebo ta, jíž říkáme běžně přirozená, je jen výsledkem naší podvědomé touhy po smrti. A na tom přeci není nic přirozeného, chtít zemřít. Umíráme tehdy, když pud sebezáchovy pomalu začíná selhávat. Proto bývá "přirozená" smrt ta nejšťastnější. Bývá splněným přáním.
Jsou tu i jiné návštěvy, milující, chápající, citlivé, otevřené, z hloubi duše upřímné ve své lásce ke starému člověku. Většinou jsou to věřící lidé. Pomodlí se pospolu a pak odcházejí - jakoby také pospolu. Těch je však jako šafránu. Ale někdy mají tito šafránovití smůlu, jsou paradoxně věrni těm, kteří jsou postrachem celého domova, těm, kteří už nedokážou jejich lásku opětovat.
Nejširší je však střední garnitura návštěv. Zmítají se střídavě mezi oběma krajními póly. Jsou zdánlivě neškodní, někdy podivně lhostejní, jindy až nepříjemně vstřícní, prostě nevyzpytatelní. Vozí s sebou i své osobní starosti a přenášejí je na lidi z Domova. I oni proto mohou přivolat rychlejší smrt. Úzkost po krbu rodinného života je mnohdy mnohem silnější než smysl žít.
Dnes opět vyměňuji prádlo. K ničemu jinému mě nepustí. Ostatně - právě tohle má být hlavní náplň mé civilní služby. Nejsem pečovatel, nemám na to papír ani vzdělání, veškerý bližší kontakt s důchodcí byl vlastně nepovolenou černotou. Nikdo mi nemůže namluvit, že práce na civilce, tak jak je řešená, může být smysluplná. Je nesmyslná stejně jako celá vojenská služba, možná dokonce víc. O nějakou smysluplnost se každý musí starat sám, jinak se zde utrápí dříve než všichni důchodci dohromady. "Radime, prosím tě, už si umyl ten hajzl? Radime, Blažková dneska nemůže ke snídani, nějak ji rozbolela zas ta noha. Odvez ji to tam. Na šestnáctku!!!"
Nejsme tady zcela zajatci své práce jako robotičtí utahovači matiček a šroubů, jak je zparodoval Chaplin v Moderní době. nejsme ani otroky své těsné kanceláře, kde nás nepropustí neustále drčící telefony, ani stupidních úředních byrokratických postupů, které na nás chrlí hromady zbytečných lejster a formalit. Přesto jsme bez vlády nad tím, co budeme a můžeme dělat. Jako řadoví vojíni, hlásíme se každé ráno u vrchní pečovatelky, zbraní jsou nám hadry, smetáky, utěrky atd. Jedinou útěchou nám je, že rozkazy od ženy zní naším uším spíše jako citlivá a mírná prosba než striktní diktátorský rozkaz. Jsme synové ženského pluku, a proto jsme přes všechnu tu ponižující práci, kterou musíme dělat, nakonec velebeni, váženi a uctíváni, hájeni a hlavně vyhledáváni pro přenášení těžkých břemen a vykonávání fyzicky náročné práce. A na druhou stranu o to víc jsme na očích Každý z nás byl nejdříve vystaven jedovatým posměškům, protože žádný chlap není dokonalý a ženská si dokáže na každém najít hromadu vniřních i vnějších pih. Když se pak pihy a hříchy začnou kapánek přehlížet, dá se v ženské armádě dokonce občas i rozkazovat. Ale jen občas. "Radime, máš to u mě! Jseš super. Jseš jednička, tebe jsme tu potřebovaly, co my s těma slabýma ručičkama." Jen mi lichoťte, holky moje zlatý, už jste zapomněly, jak jste na začátku křičely, že jsem dobrej tak akorát do rizota?!?!
Pokud chce chlap s ženami dobře vycházet, musí být dobrým obchodníkem, advokátem, policajtem i strážníkem, to vše přes oblast ženského citu. Ženy se mu za to odvděčí, aniž by o vděku mluvily nahlas. Neviditelně, neslyšně odvděčí.
Dny utíkají. Násobím svou práci v Domově asi dvojnásobkem toho, co si musí odkroutit normální záklaďáci. Metr nestříhám, neznám šikanu (ženský to prostě neuměj, i když to párkrát zkoušely), žiju zcela normálním životem, dýchám svobodný vzduch civilisty, chodím na zábavy i na diskotéky do Chobčic, Slavonic, Útěšné i dál, i když mé návštěvy zábav jsou čím dál střídmější.
Chobčický domov je pro mě najednou skutečnou pyramidou. "Asi jsem tam dospěl za svůj krátký devatenáctiletý život vrcholu lidského poznání," směju se, když tuto svou teorii říkám mamce. Neuvěřila by mi a taky by mi nerozuměla. Pro ni jsem totiž pořád odrostlej puberťák. A vlastně - pořádně na nějaké cesty k vrcholům poznání života nevěřím ani já sám.
Na mnohých bohatstvích, které mi Domov dal, má však zásluhu jedna zdánlivě zcela zbytečná osoba. Říkal jsem jí don Quijote.
Missa et Requiem. Tělo přikryté bílou plachtou snášejí černou nocí k černému vozu. Nezní žádná hudba, jen těžké vrzající dveře sténají falešně v moll. Spolu s nimi pláče paní Alžběta Plánková. O berlích schází schod po schodu, krok po kroku se řítí k tělu, které se však nezadržitelně vzdaluje. Alžběta se překonává, tak rychle na těch svých oteklých a vratkých nohách neběžela ani nepamatuje. Stačí se rozloučit? Venku mrzne. Paní Plánková stojí ve dveřích. Smutně se dívá za odjíždejícím pohřebním vozem. Snad scéna z melancholického filmu? Ne, jen poslední loučení s tou bábou, která se tady nadělala tolik starostí. Dívá se za ní. Naposled, protože na pohřeb si v té zimě netroufne, se svýma nohama a chatrným zdravím, nechce putovat hned za ní. "Právě jsem tě viděla naposled, Marie. Viď, že mi promineš, že jsem nebyla stále u tebe. Ale měla jsi krásnou smrt, Marie, fakt. Jak já bych si přála takový úsměv na tváři jako ty, Maruš. Bože, slib mi ho, slib mi ten úsměv, prosím. Ale vždycky sis to tak přála, Marie, bez bolesti, ve spánku, s úsměvem, jako sladký sen. A on ti vyhověl. Je to kavalír, to se musí nechat."

Requiem II.
Společenská místnost chobčického Domova se pomalu plní. Už zní malé přenosné varhany a zpěv kostelních zpěvaček. Droboulinký orchestr rituálu smrti přinutil některé babičky a dědečky znalé obřadu ke zpěvu. Mladý farář se loučí s tělem. Bere krev i tělo Kristovo do poháru a pije za nás všechny. Jiný Kristus s černým šátkem u nohou se sklání nad fotografií Marie, jakoby chtěl políbit její rty. Mariino tělo je právě nyní někde na hřbitově v rodné vsi Károv pokládáno do země. U ní skromná hrstka pozůstalých. Někteří pláčou, někteří lhostejně přihlížejí. "Vždyť já jsem tetku Marii viděl asi tak třikrát v životě, mamčo," křičí synovec z druhého kolena. Asi nikdo z nich pořádně neví, jak hluboko se v povědomí všech zvěčnila svým originálním způsobem života v chobčickém mauzoleu na dožití. Maria pětaosmdesátiletá, ten pubescentní don Quijote mé chobčické univerzity života. Její zázrak spočíval v tom, že ztratila na sklonku svého života zcela orientační smysl. Domov důchodců se jí stal neprůchodným obludáriem, nemohla trefit nikam - na záchod, na pokoj, do kuchyně, přestala rozumět ovládání výtahu, ale nepřestala rozumět lidem. Navíc ztratila pojem o lidských tvářích, bylo jí jedno, zda mluví s Janem či Jindrou nebo Radimem. Nerozeznala paní Plánkovou od pečovatelky Hlaváčové, vnímala všechny postavy kolem sebe pouze v jejich přítomnosti, nezajímala ji jejich minulost, a tak pro ni nikdo nebyl nepřítelem. Ani ti, kdo ji takřka zničili život, nebyli odmítáni, předstupovali před ni pokaždé očistěni, tabula rasa. Člověk jako takový, svět ve své pestrosti, to byla pro ni ta sladká kráska Dulcinea, po níž don Quijote tak slepě a vášnivě toužil. Marie svou Dulcineu líbala každý den, žili pospolu šťastně až do okamžiku smrti. Marie byla šťastným Quijotem. Byly chvíle, kdy jsem ji nesmírně záviděl její mimořádné bohatství ztráty paměti. Žila bez předsudků, bez pout, avšak nikoli bez rozumu. Byla svým způsobem královnou domova, nikdo si neodvážil poslat ji do blázince. Věděli, že je neškodná, věděli, že blázinec by pro ni znamenal takřka okamžitou smrt. Zamiloval jsem si tu hvězdnou tulačku, která bloudila po patrech, občas se zabavila na pokojích s pány a kdysi dokonce nebyla více než den vůbec k nalezení. Zamiloval jsem si ji také proto, že její fantazie rostla přímo úměrně se ztrátou paměti. Zážitky z dětství i nadějné vyhlídky na svět budoucí se jí asociačně propojily v obdivuhodný chuchvalec, který když slovy rozmotávala, uchvacoval svou pestrostí a barevností. Musím přiznat, že jsem ji přijal ve svém podvědomí za svou vlastní třetí babičku. Nikdo o tom nevěděl, ani ona sama, byla to má super tajná vnitřní adopce. Doma jsem asi před měsícem prováděl zcela o samotě rituál, jímž jsem Marii - svého dona Quijota - přijímal do rodiny. Už se to nikdy nedozví. Neřeknu to ani našim. Jsou tajemství, která si člověk odnáší do hrobu. Příjmením se jmenovala Dostálová, ale jejím osudem bylo dávat. Je to zvláštní paradox, že člověk občas žije zcela proti svému jménu.
"Vidíš ty růže, Pepíčku?" volala na mě jedním ze jmen, jimiž častovala všechny chlapce. "Tak ty tu budou určitě dýl než my. Jsou růže, které kvetou více než dvakrát, věř tomu," usmála se. Tehdy jsem jí nic neodpověděl. Dnes už vím, co jsem měl říct. "Jsou růže, které nikdy nevadnou, paní Dostálová!"

Requiem finit. Pečovatelky odvážejí na vozíčcích ležáky, zpěvačky dozpívaly a mladý kněz se svým ministrantem se loučí s ředitelkou Domova. "Tak můžeme s vámi počítat i příště?" ptá se toužebně ředitelka. Kněz hned neodpoví, až pochvíli, má skličující pocit, že nebyl tím, kdo se pietně loučil, ale nemilosrdným a chladným vozkou smrti. Vždyť s ředitelkou ani smrt nehne. "Sbohem, paní ředitelko. A nepřivolávejte svými otázkami kněze zbytečně do Domova, chci tady mše za zemřelé sloužit co nejméně. Mám rád život. Stejně jako Bůh, jemuž sloužím." Odešel kulhavý poutník? Don Quijote? Obyčejná žena? Vše se v chobčickém zámečku stáří vrací do starého obecného řádu, není nikdo, kdo by třeba jen hloupým obyčejným touláním se po chodbách narušil stereotypní dusot cválajícího času. Dědkové buď méně často mastí svůj mariáš, nebo se zašívají někam na pokoj, kde nejsou tak lehce k odhalení. Civilní služba mi tak najednou ubíhá pianissimo - v melancholickém rytmu každodennosti.
Někdo mi vysvětlil, že Domov důchodců není válka, protože je to předem prohraná bitva. Pravidla prohry jsou v ní předem stanovená, nelze nikam uhnout a útěk jinam je stejně zbytečný. Narozdíl od války však - zdá se - nepřítel neútočí zezadu. Je přímý, přichází zároveň se stářím duše i těla. Existuje možná mnoho způsobů, jak s tímto nepřítelem bojovat. Až já budu starým, jsem rozhodnut pro způsob mírumilovného boje - čistým panenským donquijotstvím a životem s vysněnou Dulcineou.